Hotelové zápisky z Keflavíku!

20.12.

Dnes ráno vstávám na poslední zkoušku z předmětu Remote Sensing and Airphoto Interpretation. Zhltnu müsli tyčinku, a jdu si uvařit čaj, abych v průběhu zkoušky náhodou neusnul. Začíná totiž už v 9 am, nicméně ve Hvanneyri je úplná tma asi tak do 11 am. Zkouška probíhá celkem dobře, nakonec překvapivě neusínám a docela slušně se i zapotím:) Poté se už loučím se spolužáky, profesorem, na studijním a vyčkávám až mě hodí moje koordinátorka Tobba do Borgarnes, kde na mě už čeká pronajaté auto. Auto tam je a tak se loučím i s Tobbou, předáváme si dárečky a vyrážím směr Reykjavík! Projíždím pod kopci Hafnarfjal na které jsem se koukal celý semestr z pokoje a o kterých se opožděně dozvídám, že jsou proslavené silnými větry přímo “cross winds”! Kamarád Steinar včera jen tak mezi řečí prohodil, že za poslední dva týdny to tam zfouklo ze silnice 3 auta!!!

Občas je vítr silný, ale zase to naštěstí není nic mimořádného, zažil jsem tady na silnici už větší hrůzy. Místo toho abych jel nejkratší cestou tunelem pod mým oblíbeným fjordem Hvalfjordur, tak si dělám zajížďku a jedu kolem. Prostě je to tam krásné a úplně jsem si tu cestu kolem zamiloval. Pravda, samotná cesta kolem je asi o 65 km delší než tunelem, ale rozhodně to stojí za to. Navíc je tam velmi dobrá silnice.



Poté už vjíždím do prvního předměstí Reykjavíku, Mosfellsbaer, pak následuje vlastní Reykjavík, Kópavogur, Gardabaer a konečně poslední předměstí Hafnarfjördur!V celé této oblasti žijí 2/3 lidí na Islandu tj. asi 200 tis. Roztahané to mají pěkně, furt jedete městem:) Rozhoduji se, že se jestě podívám směrem na Keflavík, dokud je světlo a pak se vracím zpátky do Reykjavíku nakoupit nějaké zásoby na pár posledních hodin, navštívit Ježíška a 13 islandských Santa Klausů! To je co, některý z nich jsou hodní, některý zlý. Proběhnu přeplněné nákupní centum Kringlan, rychle do sebe něco hodím na parkovišti a cpu se ještě cestou směrem na hlavní dnešní atrakci Blue Lagoon!

Přijíždím tam už úplně za tmy a hustého deště s větrem. Najednou se to však nějak utiší a vstupuju do Lagoon. Naprostá nádhera, zaručeně nejlepší koupaliště jaké si lze představit, navíc termální a to nemluvím o tom , že je to postavené na odpadní vodě z geotermální elektrárny:) Celé je to velmi luxusní a človek si připadá jako kdyby se najednou octil v poslední bondovce. Jako Bond se ale rozhodně necítím, ten by určite neběhal a neplaval po Lagoon s foťákem v ruce jako úplnej trotl...Rochním se v krásně teplé vodě a užívám si silika usazenim, totiž, matlám si je po celém těle. Překvapivě to není ani moc cítit sírou jako každá teplá voda na Islandu, ale je taky dost možný, že jsem si na to už zvykl:) Jsem v Lagoon skoro sám, jen pár Islanďanů a turistů, které by člověk napočítal na prstech jedné ruky. Plavčím si to sem a tam a nad hladinou se krásně vznáší oblaky páry. No, takhle bych si představoval nebe! Voda má vysoký obsah minerálních látek a je dost slaná, protože se skládá přibližně z 1/3 ze sladkovodní a 2/3 mořské vody, ale zdá se mi, že díky minerálům strašně nese. Můžete si napatlat silika masku na obličej z připravených kyblíčků, nebo si silika usazeniny najít sami. Celé je to průtočné a všechna voda se vymění asi za dva dny. Jinak tam občas na kamenech a prknech rostou úžasně zelené řasy. Celé je to léčivé tak, že se po jedné návstěvě vrátíte věkem někam před vaše narození. Pak vás jako embryo vyexpedují ven a zase zestárnete při pohledu na cenu. Déšť je v Lagoon naprosto srandovní záležitost ani moc nevadí. S větrem je to horší, je dost silný a dělá větší vlnky, ale můžete se schovat do závětří za kameny. Je několik oblastí kam vtéká horká voda a vy proplouváte místy s rozdílnou teplotou. Mění se to velmi rychle, ale teplota je stabilně kolem 38 – 40 C , velmi příjemné, přímo akorát. Dovnitř a ven můžete proplavat nebo prostě vylézt “na mráz” po schůdkách. Hloubka se pohybuje kolem 120 cm.



Kolem celé Lagoon chodí podivní pánové v dlouhých pogumovaných kabátech, ne prosím neobnažují se před návstěvníky, ale naopak je hlídají ( jestli se neobnažují oni:)) a hlavně doplňují kyblíčky se silikou, kontrolují jestli se někdo netopí – pochybuji, že by si toho večer všimli. Po asi dvou hodinách blaženého rochnění začíná opravdu hustě pršet a to mě konečně donutí odebrat se k východu. Venku mě málem sfoukne vítr a pokračuju už jen asi 20 km do Keflavíku, kde bych měl mít rezerovovaný pokoj v hotelu Keflavík. Přijedu, ale rezervace tu není, no nic, žádný problém, ostatně jako všechno na Islandu a během 10 minut jsem na pokoji. Spím a ráno letím.....zatím!

Americký "velkotraktor" v Keflavíku.



PS: To ještě netuším, že budu trčet 2 dny v Londýně, ale o tom až příště.

Pozdrav téměř live!

Jinak samozřejmě můžete očekávat další fotky a videa z konce pobytu ve velmi blízké době!

14.12.

Tak tohle je jenom celkem obyčejný islandský “horizontální” déšť. Věřte mi, místní bouře vypadají skutečně ještě líp! Vítr ve Hvanneyri za poslední dva dny běžně přesahuje 30 m/s, což je v přepočtu přes 100 km/hod. To vše samozřejmě s deštěm dohromady vytváří neuvěřitelný hluk. Venku to vypadá asi tak, jako když jedete autem, vystrčíte hlavu z okýnka a někdo vám do obličeje chrstne kýbl vody:) Hlavně to však třeba trvá celou noc, takže se vůbec nevyspíte, zvlášť když se vítr otáčí a s deštěm nebo sněhem vám to mydlí přímo proti oknu jako právě včera:( Klidně to takhle může bouřit i několik dní jen s malými přestávkami na oddech. To je pak místní “Voběs Index” mimořádně vysoký...

Polární záře přes půl oblohy nad Hvanneyri!

12.12.

Je večer a tak si říkám, že bych mohl jít udělat pár nočních fotek Hvanneyri. Takže beru foťák, stativ a vyrážím do tmy. Venku je oproti včerejším – 8 C subjektivně tepleji a tak pevným krokem mířím do centra této univerzitní malovesnice. Přecházím přes silnici a najednou se pěkně sklouznu a hele, ono přece jenom mrzne! Tak se alespoň zhlédnu v ledovém zrcadle na silnici:), tentokrát to za moc nestojí, jen asi milimetr ledu, ale zase krásně hladkého! Tučnáčími kroky se blížím k domu kde bydlí pan rektor a kde je zároveň docela slušně vybavená knihovna. Fotím si krásně osvětlený kostelík s Vánočním stromečkem, který má sice jen asi 3 metry, ale i tak je řádně přikurtován, aby v místních šílených poryvech větru neodlétl někam do fjordu.

Najednou je černá obloha o něco světlejší, no jooo to zase asi přicházejí mraky, ale ona světlá stále víc a ještě k tomu do zelena. Teď už je mi jasné, že mám po dlouhé době štěstí na severský fenomén, polární záři. Zběsile fotím a zároveň koukám do jemně zeleného nebe.

Jsem kousek od místního hřbitova a dokonce i tam zasáhla Vánoční výzdoba, nebožtíkům přibylo k obvyklým kamenným a dřevěným křížkům pár plastových a barevně osvětlených. Z dálky sice celý hřbitov připomíná práh letištní dráhy v noci, ale zblízka to překvapivě vypadá zajímavě. No ostatně to můžete posoudit sami, co na to říkají obyvatelé hřbitova netuším.



Ve škole mě po včerejší relativně jednoduché zkoušce čeká už jenom předlouhý a komplikovaný úkol v ArcGisu na předmět GIS a poslední zkouška z předmětu islandsky tajemně pojmenovaném Loftmyndatúlkun og fjarkönnun, což mi bylo přeloženo jako Airphoto Interpretation and Remote Sensing. Takže mám rozhodně o zábavu postaráno, jen doufám, že Sigmar (profesor Metúsalemsson) poslal do školy literaturu v angličtině....


PS: Tak tuhletu obludku jsme měli dneska k obědu!

Tentokrát to nebude o Islandu, ale o Ubuntu.

5.12.

Když jsem si pořizoval před islandskou misí notebook, tak jsem se dlouho zamýšlel nad tím jaký operační systém zvolím. Myslím, že počítačům trochu rozumím, ale zase na druhou stranu nejsem žádný PC geek. Počítač využívám na práci, ke studiu a na zábavu, nikoliv abych se neustále hrabal v systémovém nastavení. Nový Windows Vista jsem kategoricky odmítl z mnoha důvodů: nesmyslně vysoké hardwarové požadavky (člověk si pořídí nový, výkonný PC a většinu výkonu mu spotřebuje jenom běh OS), bezpečnost otřesná stejně jako u Win XP, stálé kontroly pravosti a odesílání informací kdoví o čem všem, hromada nesmyslných hlášek, které mě přivádějí k nepříčetnosti a nakonec i cena - proč platit za něco, s čím nejsem spokojen a co je permanentně zavirováno nebo plné adwaru?!

Přiznám se, že jsem taky chtěl zkusit něco jiného a poprvé jsem začal vážně uvažovat o operačním systému postaveném na Linuxu. Nakonec jsem se na moudrou radu našeho dodavatele rozhoupal pro Ubuntu, což je jedna z mnoha distribucí Linuxu. Celá myšlenka Linuxu je postavena na svobodném softwaru, takže je k dispozici otevřený zdrojový kód a navíc je vše zdarma. Platíte případně jen za podporu, ale to se týká především firem, pro běžného soukromého uživatele jsou na netu různá fóra a dokumentace.

Základní instalace obsahuje vše co běžný uživatel potřebuje k práci nebo studiu tzn. kancl balík OpenOffice mimo jiné s přímou podporou exportu do PDF, nějaké grafické nástroje, přehrávače na hudbu a video, online slovníky, alternativní klienti pro ICQ, Skype a plno dalších IM protokolů atd. K tomu si můžete stáhnout přímo z nabídky v systému další tuny softwaru co potřebujete a který není obsažen v základní instalaci. Co se týká běžné práce, tak je to plně dostačující. Nicméně například grafický program Gimp (má představovat něco jako PhotoShop nebo PhotoPaint) je pro nějakou vyšší práci s fotkama naprosto nedostačující, nikde jsem tam například nenašel gamma filtr a ani možnost si ho sám nadefinovat, o dalších pokročilých funkcích nemluvě. Zlatej Corel PhotoPaint! Takže na grafiku nebo nějaký specializovaný software zatím není podpora, ale myslím, že 90 % běžným uživatelům by mohla stačit základní instalace. Tím se dostávám k tomu, že běžný software pro Windows vám samozřejmě v Ubuntu fungovat nebude. Toto omezení lze ale obejít použitím emulátoru Windows nebo použít verzi softwaru pro Linux, která je zatím dostupná jenom občas.

Všechno toto je, ale vyváženo mimo jiné těmito argumenty: nemusíte bát virů a adwaru (kdo používá internet banking ví o čem mluvím), nemusíte odklikávat dementní hlášky, máte vychytávky jako více pracovních ploch mezi kterými můžete přepínat, jen tak někdo se vám do PC nedostane, celé Ubuntu si můžete stáhnout z netu včetně pravidelného update a možnosti přechodu na vyšší verzi (vychází každého půl roku), bezproblémovou podporu češtiny (osobně preferuji a provozuji celý systém v EN), výrazně nižší systémové nároky, možnost si systém přizpůsobit po svém a konečně máte pocit, že jste ten kdo PC ovládá, což u Windows právě moc neplatí. Celkově jsem za tu dobu co používám Ubuntu spokojen a ani ty hysterické záchvaty nejsou co bývaly jako s Windows...

Ale nejvíc mě stejně dostává rybička, která mi plave v horním panelu a když na ní kliknu, tak mi poví nějakou veselou hlášku, vtípek nebo citát:)))

PS: Poslední její hláška byla: “You're not my type. For that matter, you're not even my species!!!”




Screenshot pracovní plochy, foto na pozadí je moje vlastní.

Komentář politických hrátek v ČR.

28.11.

Sice jsem od toho všeho naštěstí fyzicky dost daleko, ale stejně mi to nedá, abych si neodpustil pár komentářů k našim současným politickým hrátkám.

Musím říct, že mi odsud naše dnešní politická scéna připomíná loutkové divadlo ještě mnohem víc než obvykle. Loutky tak jako v každém správném loutkovém divadle někdo tahá za drátky, do toho se k tomu mezi sebou hašteří, o jejich soukromých kšeftících nemluvě. Niccolo Machiavelli by zaplesal:)

Neříkám, že tady je to o mnoho lepší, nedávnu tu vypukla aféra ohledně prodeje lukrativní části státní firmy, která má zajištěnou exkluzivní smlouvu o průzkumu geotermálních zdrojů. Samozřejmě za pár ISK do soukromých rukou, ale alespoň to mělo jistou úroveň. Podobné to také bude s dárky pro místní politiky za souhlas se stavbou přehrad a na ně návazných hliníkáren. Jistě jim švýcarská a karibská konta přetékají, ale zatím to na ně neprasklo! To se s kulturou kolem aféry bratra Čunka naprosto nedá srovnávat:)

Čunkohrátky...
Když už jsem politik a beru úplatky, tak je proboha nepřenáším v igelitkách nebo si je neukládám na svá konta v nediskrétních českých bankách! To s těma přídavkama na děti snad ani není možný!! Za to všechno bych nařídil Čunkovi otčenášů až na půdu, důsledné sebemrskání a především zaplacení odpustků ve výši přijatých úplatků!

Vepřor Paroubek se oženil s docela zajímavou blonckou...
Henry Kissinger říkával, že moc je největší afrodiziakum, takže nakonec proč ne?! Ale stejně se mi to moc nezdá, spíš to vypadá jako snaha zalíbit se prostému lidu. Stejně jako jeho výkřiky o prý nehospodárném přistání letadla s Topolánkem v Alpách, které mělo stát a pravděpodobně i stálo statisíce. Letadla lítat prostě musejí, jinak se je nevyplatí mít, takže je vcelku jedno, jestli tam byl Topolánek s Dalíkem na líbánkách nebo si jen tak zalyžovat, jen doufám, že sebou alespoň vzali malého Talmánka! Na to ale prostý lid dobře slyší, to, že se za jeho vlády socanů nevýhodnými zakázkami běžně ztrácely desítky miliard - ticho po pěšině.

Profesor Švejnar se chce nechat kandidovat na prezidenta...
Jeho názory celkem nikdo nezná, těžko se může orientovat v současné situaci v ČR, je nezpochybnitelně napojen na velmi vlivnou bankovní skupinu ČSOB a jak by se zachoval v případě nějaké krize zůstává záhadou. Ochotně však panáčkuje před každou politickou stranou a vůbec se snaží tvářit jako dobrý antiKlaus. Dokonce to vypadá, že nechce jen „dělat Bureše“, ale vidím ho pouze jako Bureše na druhou. Jen aby se v něm Paroubek nespletl a on ho potom nezařízl jako Špidla zařízl chudáka Zemana při prezidentské volbě. Spíš mě překvapuje, že se jako poměrně respektovaný akademik sníží k takovým tancům. Přesto všechno si myslím, že je z možných protikandidátů „nejvyššího modroptáčníka“ tím nejdůvěryhodnějším. Domnívám se, že lepší prezident než Klaus se dnes těžko najde, víme co od něj můžeme očekávat a to s ním dost ostře nesouhlasím zejména v otázkách globálního oteplování. Dokonce jsem byl na jedné jeho přednášce týkající se tohoto tématu a troufám si tvrdit, že to bylo vrcholné demagogické číslo.

Zelení se nám hádají...
No, není se čemu divit, když si do hnízda nasadili Jihočeskou matku a jednodušší paní učitelku Kuchtovou:)
Našli moji Zelení ministra školství našli! No po dvou měsících...! Osobně bych v tom „Údolí dutých hlav“ v Karmelitské ulici ministra nedělal ani kdybych měl k dispozici vládní limuzínu s vířivkou, houf sličně štěbetajících sexkretářek a hromadu dalších podobných recipročních utilitárností...A právě proto novému ministrovi srdečně přeji, aby vymetl tento administrativní chlív a hlavně tam, pokud možno natáhl nějaké perpektivní a schopné jedince, protože horší už to být skutečně nemůže. Jen se obávám, že je to bohužel nadlidský úkol.

V zajetí domácích úkolů...

24.11.

Ano, je to tak, i na notorického nedělače domácích úkolů jednou dojde. Na mě došlo až na Islandu, tady dost dobře není možné domácí úkoly nedělat, protože mají velký vliv na vaši konečnou známku. Kdybych věděl, kolik jich tady budu dostávat, tak bych sem snad ani nejezdil:) Nicméně, ale musím říct, že většina úkolů má překvapivě svůj smysl. Sice se najdou takové na jejichž účelem zůstává rozum stát, ale to je asi stejné všude.

Dnes jsem si vyrazil k moři ve fjordu, abych se trochu prošel po hladině jako Kristus. Skutečně boží pocit:), jen si tak kráčet po zmrzlém dně fjordu za odlivu, ve kterém se jinak míchá mořská a ledovcová voda. Sice dno vypadá jako bláto, ale je to v naprosté většině velmi jemný silt přinesený řekou od ledovce. Svou procházku po zmrzlé hladině jsem ukončil tím, že jsem z moře došel na pláž! Foukal ledový vítr, bylo kolem -5 C, voda zmrzlá, sluníčko za mraky - prostě dovolená na nic:)

Koník!

Školní exkurze na poloostrov Snaefellsnes a národního parku Snaefellsjökull

15.11.

V hluboké noci (8 hodin ráno, stále ještě za tmy:) se vydáváme na plánovanou exkurzi na poloostrov Snaefellsnes. Jedeme školní dodávkou předělanou na mikrobus, včetně nezbytného náhonu 4x4. Cesta moc neubíhá a tak se snažím trochu dospat. Po asi dvou hodinách cesty poprvé zastavujeme v informačním centru národního parku ve vesnici Hellnar přímo pod centrálním vulkánem Snaefellsjökull ( 1446 m), který vykukuje mezi líně se převalujícími mraky.



Moji islandští spolužáci si vychutnávají povídání místního průvodce a správce parku, což je pro mě stejné jako kdyby mluvil čínsky:), a tak si zatím čtu anglicky psané popisky pod obřími fotkami a exponáty. Fakt nádhera, člověk se dozví vše podstatné hlavně o místním životě. Naprosto mě šokuje, že místní lidé se v této oblasti vydávali na moře za rybolovem především v zimě!!! V létě totiž byla práce na farmách, kde byl i relativní dostatek jídla. V zimním období naopak práce nebyla a navíc nebylo co jíst, takže jim v podstatě nic jiného nezbylo. Vybavení místních rybářů bylo velmi skromné: obleček proti vodě z ovčí kůže, kloubouk, boty pro změnu z hovězí kůže (dost tenká, na rukavice by mohla být super, ale boty!?) s děravou špičkou a patou, aby voda mohla volně odtékat, místo pásku provaz! To vše na malé dřevěné bárce postavené převážně z naplaveného dřeva (z místního březového dřeva si postavíte tak lodičku do vany a to jen když bude mít štěstí a narazíte na větší strom:) Několik veslařů, předák, prcek ke kormidlu, toť vše! Předák úlovek poté rozdělil mezi posádku podle zásluh a většina ryb byla usušena v kamenných zídkách na lávových polích. V informačním centru si bylo možný vyzkoušet chůzi v takových botách po pásu nasypané lávy (simulace chůze po lávovém poli, čemuž se rybáři nevyhnuli při sušení a dopravě ryb), když jsem viděl spolužáka jak s útrpným výrazem balancuje, tak jsem si to velmi rychle rozmyslel:)



Dále jedeme kolem opuštěné, napůl zbořené farmy a spolužačka mi s veselým usměvem sděluje, že na ní žil nejprosnulejší islandský sériový vrah! Je mi to sice trochu divný, vždyť tady skoro žádná kriminalita není, ale nic neříkám. Další zastávkou je místo, kde dřív bývala rybářská osada s kostelem a kde také mimochodem toho vraha dopadli a nikoliv rozčtvrtili, ale roztřetili. Dokázali mu 17 vražd, ale prý jich měl na svědomí víc. Když jsem to poslouchal, tak mě docela mrazilo a zeptal jsem se, kdy k tomu probůh mělo dojít. Asi jsem měl oči jako tenisáky, protože jsem se opět dočkal nezvykle veselé odpovědi, že kolem roku 1500!

Pokračujeme k moři a útesům vytvořených z relativně čerstvé lávy. No čerstvé, asi 1800 let od poslední velké erupce Snaefellsjökullu. Láva zde vytvořila velké množství jeskyní vulkanického původu. Tyto jeskyně vznikají tak, že se na povrchu tekoucí lávy vytvoří pevná chladnoucí krusta, pod kterou ale láva dále proudí, a když proudit přestane, tak velká část lávy odteče a zbyde prostor pod krustou. Poté jednoduše dojde erozí nebo zemětřesením k prolomení vzniklé krusty a jeskyně je na světě! Silnice (štěrková cesta ve výstavbě, teď už pro normální auto nesjízdná) je zde vytesána přímo přes holocenní lávová pole. Zastavujeme na útesech obydlených ptáky co při vyrušení útočí zvracením do vzdálenosti až 7 metrů - anglicky je to fulmar a česky bych ho pojmenoval Zvratkovrh zákeřný...! Kdybych to předem věděl, tak bych se k němu rozhodně tak blízko nepřibližoval. Jooo a dožívají se až 60 let, takže to mají určitě skvěle natrénovaný!



Při pěším průzkumu krkolomné cesty okolo vysokého útesu dokonce objevujeme noru, kde bydlí polární liška, která ale zrovna není doma a tak jedeme dál. Po chvilce se už zase plahočíme lávovým polem k oceánu, který má dnes přesně odstín Navy Blue, na krásnou oblázkovou pláž se zbytky britské ztroskotané lodi z roku 1948. Sice je zatažno, ale všichni zběsile fotíme, protože jsou krásné, odhadem 2 metry vysoké vlny.





Potom už následuje jen několik zastávek ze kterých je nejzajímavější místo s několika holocenními „kapesními vulkány“. Bohužel už počasí nestálo za nic a podle toho ty fotky taky vypadají:(



Po výletu jsem musel opět zabrousit na stránky aerolinek a poté pro jistotu i výrobce letadel, abych zjistil, jak velkou hromadu nasbíraného kamení si budu moct vzít domů:)

PS: Další fotky jsou jako obvykle dostupné přes odkaz PHOTOS by MERRILL.

Islandské ježdění!

Zima je tu a školní obskurnosti:)

8.11.

Sněží, sněží, mráz kolem běží, zima je pejskovi, v Geysíru leží!

Počasí je na tomto ostrově absolutně rozhodujícím faktorem pro veškerý život a kupodivu to platí i v dnešní moderní době. Přišla zima, Islanďani nasadili zimní pneumatiky s ocelovými hroty a nosí ještě víc vlněných svetrů než obvykle. Jooo, jejich ovčí svetry jsou sice krásný s klasickými diamantovými vzory, akorát naprosto příšerně koušou a proto vůbec nechápu, jak je můžou nosit. Ale prý jsou velmi teplé, to věřím, když si na sebe obléknete ovci, co běhá skoro celý rok venku...:) Co se týká silnic, tak ty se tu nesolí a až na výjimky nesypou, takže po včerejším sněžení s deštěm je na silnici asi 1 cm silná vrstva souvislého ledu! Ale co, zase mají na několika místech v Reykjavíku vyhřívané chodníky:)


Škola se pomalým tempem přehoupla do druhé poloviny semestru a s tím se mi objevila nová dávka předmětů. Zatím to vypadá nadějně, sice hrozí několik dlouhých úkolů, ale zase mě čekají jen dvě zkoušky. Jeden předmět bude hodnocen pouze na základě projektů a úkolů v semestru. Kvalita učitelů je velmi vysoká, ale to se týká především těch, co studovali v USA. Sice až na výjimky neabsolvovali nijak zvlášť prestižní univerzity, nicméně tamní úroveň univerzitního vzdělání a hlavně osobního nasazení musí být na mnohem vyšší úrovni než v Evropě:( Chci vidět, jak je budou „soudruzi ze socialistické EU“ dohánět a předhánět:)

Potěšujícím faktem je, že když si něco hledám nebo jen tak bloumám po vědeckých databázích, tak narážím na spoustu Čechů co působí na univerzitách v USA a publikují v mezinárodních vědeckých časopisech. Pokud s tím Evropa a hlavně ČR nebude něco dělat, tak se bude odliv mozků jenom zvyšovat. Otevřeně přiznávám, že pokud bych chtěl dělat vědu, tak už si hledám cestičky jak se tam dostat a pomalu kupuju letenky:)

Dalším centrem špičkového vzdělání se dnes stává Asie a hlavně Čína. Většina islandských studentů se chce překvapivě dostat právě na asijské univerzity. Letí hlavně Jižní Korea, Singapur, Hongkong, Japonsko, Shangaj. V současné době jich, ale stále nejvíc odchází do USA. Podstatné je to, že se téměř všichni po studiích vracejí na Island, takže k odlivu naplněných mozků nedochází. Naopak se Island velmi snaží studenty ke studiu v zahraničí všemožně podporovat a výsledkem je příliv hlav naplněných znalostmi a zkušenostmi z různých částí světa.

PS: Tady si musíte dobře rozmyslet jaké jméno dáte svému potomkovi, protože jeho jméno se stane příjmením pro jeho děti - vaše vnuky. Profesor jménem Sigmar Metúsalemsson toho může být příkladem:) Jeho děti se budou příjmením jmenovat Sigmarsson nebo Sigmarsdóttir. Někdy je obtížné podle křestního jména odhadnout jestli je dotyčný muž nebo žena, příjmení se tu používají jen úředně. Pokud je někdo něčí manželkou nebo manželem taky nepoznáte, ženy si ponechávají svá rodná jména, aby v tom byl ještě větší bordel:)

Vodní hrátky na Islandu!

Totálně vulkanický Island!

31.10.

Konečně jsem se odhodlal napsat pár řádek o vulkanismu, sopkách, s tím souvisejících ledovců a ultra gigantických povodní. Celý ostrov je naprosto unikátní tím, že byl kompletně vytvořen pouze vulkanickou činností, geologicky teprve nedávno a to přibližně před 16 miliony lety. Taky je možný říct, že je to vlastně část mořského dna. Island vznikl v severní části Atlantického hřbetu, který probíhá celým ostrovem přibližně od jihu na sever. Zvedá se z mořského dna 2 km na hladinu a pak ještě další až 2 km nad ní, které tvoří vlastní ostrov. Tento hřbet je také místem vzniku evropské a americké litosférické desky, takže západní polovina ostrova je už geologicky v Americe, zatímco východní ještě v Evropě. Každá deska cestuje svou vlastní rychlostí 1 cm za rok, takže Island za rok povyroste do šířky o 2 cm:) Dále je tu ještě několik menších zlomů a prasklin navazujících na výše uvedený hřbet. Všechny zlomy dohromady jsou zdrojem veškeré místní vulkanické činnosti. Škola v Hvannneyri se nachází už na americké desce, ale bohužel neleží v současně aktivní oblasti:( Sice je v okolí několik silných termálních pramenů, využívaných hlavně pro místní vytápění, ale to je asi tak všechno. Naopak je okolí geologicky složeno z nejstarších hornin na Islandu.

Dnešní vulkanicky aktivní oblasti Islandu se až na výjimky (Snaefell) nacházejí podél nebo přímo na hlavním zlomu a jsou tvořeny asi 30 samostatnými centrálními vulkány. Centrální vulkány patří většinou mezi štítové vulkány (shield volcano), ale v menším měřítku jsou zastoupeny i stratovulkány (stratovolcano) a pak ještě různé kombinované druhy jako třeba Hekla nebo prasklina Laki (Laki fissure). Island je také jedinečný tím, že má všechny druhy sopek a vůbec všechny typy vulkanismu. Zajímavé je, že tu může dojít k erupci na úplně rovném povrchu, kde žádná sopka zatím není! K nějakým těm erupcím tu dochází v průměru každé 2-3 roky. Jinak hlavní město Reykjavík může klidně postihnout stejný osud jako Pompeje...!

Takže co tu máme aktivní?

Hekla
Je kombinací všech možných typů vulkánů a také láva, sopečný popel co z ní vychází jsou velmi proměnlivé. Je to krásný, 1491 metrů vysoký kopeček s podélnou asi 5 km dlouhou prasklinou. Na vrcholu se nachází jen několik malých kráterů. V poslední době (30 letech) je aktivní každých asi 10 let, naposledy v roce 2000. Když dojde k erupci, která je v naprosté většině explozivní, dochází k zasypání širokého, dalekého okolí sopečným popelem, který je doprovázen výlevem lávy po úbočí hory. U její erupce bych ještě chtěl být:) Trochu podrobněji se na oblast Hekly a obnovu lesa kolem můžete podívat na www.hekluskogar.is



Katla
Tady přestává sranda! Katla je velký centrální vulkán s lehce obří 11 x 8 km kalderou, která sahá až do výšky 1480 metrů. Většinu samotného vulkánu pokrývá ledovec Mýrdalsjökull a s ním právě přestává ta sranda. Zjednodušeně řečeno, pokud dojde k erupci pod ledovcem, tak dochází k extrémně rychlému tání ledu (často roztaje i několik km3!) a k vytvoření ledovcového kotlíku (ice cauldron). Voda se hromadí v kaldeře až do okamžiku, kdy dojde k průlomu stěny ledovce nebo ho voda prostě podteče (voda si najde cestu vždycky:), a všechna najednou odtéká do údolí nebo přímo do moře. Tento druh povodně se nazývá islandsky jökulhlaup a provázel všechny dosud zaznamenané erupce Katly. Kolik vody při takovém jökulhlaupu odteče? Největší odtok po erupci Katly se odhaduje na 300 000 m3/s!!! Pro srovnání Vltava v roce 2002 měla v Praze jen kolem 5000 m3/s. Takže po erupci vulkánu pod ledovcem se najednou na Islandu objeví objemově největší řeka na světě:o Něco o vulkánu Katla a dalších místních sopkách najdete na: www.earthice.hi.is/page/ies_katla

Na fotce je několik kilometrů široké údolí s okrajem ledovce Mýrdalsjökull pod Katlou, které by v případě její erupce bylo úplně zaplaveno až do výšky 10-15 metrů!! Samozřejmě včetně místa kde na fotce stojím:) Měl jsem tu čest být vyfocen jedním z nejlepších fotografů ledovců a vulkánů na Islandu – Oddur Sigurdsson, v civilu geolog, glaciolog a vůbec zajímavý člověk.



Grímsvötn
Je vulkanicky aktivní oblast pod největším islandským ledovcem Vatnajökull, který pokrývá přibližně 8100 km2, asi 8 % plochy ostrova. Ročně se na povrchu tohoto ledovce usadí nová až 15 metrů silná vrstva sněhu, takže dochází k jeho rychlé obměně. K poslední erupci zde došlo v roce 1996 v oblasti pojmenované Gjálp, kde vznikla asi 6 km dlouhá prasklina pod 550-750 metrů silným ledovcem. Erupce byla hlavně subglaciální a vytvořila 150-500 metrů vysoký hřeben. Ale i přes pokrytí ledovcem se objevil několik kilometrů vysoký sloupec sopečného popela nad celou oblastí. Vlivem erupce samozřejmě došlo roztátí obrovského množství ledu (0,77 km3) a vytvoření ledovcových kotlíků. Roztátá voda odtekla do subglaciálního jezera v kaldeře Grímsvötn a zvýšila jeho hladinu o několik desítek metrů. Ano, i pod ledovcem může být jezero! Následný jökulhlaup měl odhadovaný odtok "jenom" kolem 45 000 m3/s a smetl část hlavní silnice č. 1 včetně 880 metrů dlouhého mostu.

Na fotce je okraj ledovce Vatnajökull s nejvyšším vrcholem na Islandu Öræfajökull (2110m), který je zároveň největší místním vulkánem!



Vestmannovy ostrovy
Ostrovy se nacházejí na boční linii hlavního Atlantického hřbetu, nicméně to rozhodně neznamená menší vulkanickou aktivitu. Na Vestmannových ostrovech došlo k velké erupci naposledy v roce 1973, kdy se na jednom ostrově přes noc objevil nový kráter a malá sopka téměř ve městě. Došlo k zasypání mnoha domů a části přístavu a to jak lávou, tak sopečným popelem. Jediné štěstí bylo, že foukal dost neobvyklý západní vítr, jinak by celé hlavní město ostrova skončilo zasypáno popelem. Nicméně islandská vláda noční asi 6 hodinovou evakuaci zvládla a asi 5000 obyvatel letecky a po moři dopravila do bezpečí. Jediným úrazem prý byl zlomený malíček jednoho děcka.

Surtsey
Ostrov Surtsey si jen tak vyrostl z moře v letech 1963-1967. Od té doby probíhá jeho kolonizace různými formami života. Nějaký ty lišejníky, mechy, trávy a pár vyšších rostlin. Rozvoj života se výrazně urychlil, když se na něm usídlila kolonie racků a počet druhů roste přibližně tempem jeden druh za rok! Jednou za rok na něj ještě vypustí skupinku vědců. Typická primární sukcese:)

Fotka - duch na skle:)



PS: Severně od ledovce Vatnajökull je aktuálně zaznamenaná zvýšená seismická aktivita obvykle předcházející erupcím, takže se možná dočkám i nějakého toho soptění:) Můžete se podívat jaké mám počasí a zemětřesení na stránkách: www.vedur.is

Ring Road No. 1

Místní zvířátka aneb Blízká Setkání Třetího Druhu.

24.10.

Po první islandské zkoušce se jdu ven provětrat a tentokrát vyrážím na důkladnou prohlídku koníků-poníků. Připadám si dost zvláštně, procházím se docela velkým stádem a vůbec netuším, jak jim můžu připadat. Je to trochu jako ze South Parku, všichni na mě koukají a mrkají očima bez jediného zvuku, teda občas z nich něco vypadne nebo vyteče nějaká ta provozní kapalina...Koníci-poníci jsou hodně zvědaví, dlouho si mě prohlížejí a dokonce přerušují i pastvu! Je to na místní poměry velké stádo mající všechny možné barvy od černé, hnědé, šedivé až po různě flekatózní. Navíc jsou takový masivní a vypadají spíš jako plyšový hračky:) Pokusy o komunikaci selhávají, jen si tak dál čumí bez odpovědi, ale alespoň si mě jdou blíž prohlídnout. Co je to za exota v té červené bundě v našem stádě?! Proč na nás tak blbě čumí?! Hey ty, nemáš mrkvičku?

Pak tu máme ovce. V dnešní době je jich tu něco přes 400 tisíc, každopádně víc než lidí. Dřív jich tu bývalo mnohem víc, v 80. letech skoro 1 milion! Ovce také byli a stále jsou jednou z nejvýznamnějších příčin eroze - sežerou totiž téměř všechno. Problém je v tom, že skopové je tu vůbec nejoblíbenější maso a navíc mají farmáři tradičně značný vliv. Celé islandské ovčí konání je samozřejmě bohatě dotováno z vládních zdrojů, stejně tak jako boj proti erozi:) Ovce a koně jsou většinou uzavřeny za ohradníky, kterých jsou tady tisíce kilometrů. Jeden vědec vtipně poznamenal, že není moc jasné, kdo je vlastně v ohradě, jestli ovce nebo lidi. Na hlavních silnicích jsou pásy z trubek přes které se ovce a koně neodváží, ale v autě to pěkně hvízdá, zvlášť když jedete rychle. Na vedlejších silnicích a hlavně cestách si občas vjezd do ohradníku musíte otevřít sami. Jinak se někdy stává, že se ovce dostanou ven z ohrady a spokojeně si s přitroublým výrazem bloumají kolem silnice, což pro řidiče rozhodně příjemný není. Naštěstí taková místa bývají většinou značena.

Teď tu máme pravé, nikoliv falešné soby!
Žijou jen na východě země a byli sem dovezeni kolem roku 1780 z horských oblastí Norska. Od té doby se tu samostatně vyvíjejí i přes značně tvrdší podmínky než měli ve své dávné domovině. Je jich tu kolem 3000 a ročně je vydáno několik set licencí na lov, ale kolik se jich skutečně uloví netuším. Viděli jsme s Alexboyem na východě ostrova paní Sobovou se Sobátkem kousek od silnice, kde si spokojeně přežvykovali to málo, co tam na skalách rostlo. Každopádně je to zvíře jako "kráva"!

Dále tady máme mnoho druhů ptáků a blíže neidentifikovatelných husích objektů. Sezónu vtipně fotogenických papuchalků jsem bohužel prošvihl, odletěli si žít na volný oceán v době, když jsem naopak na ostrov přiletěl. Různých hus a kachen je tu skutečně hodně. Kousek od školy stanuje skupina hus o kterých jsem se dozvěděl, že lítají z Grónska přes Island, kde tloustnou a část jich proto nedobrovolně přistává na Vánočním stole, zbytek letí až do Skotska. To se holky proletí.

Velryb by tu všude kolem v oceánu měla být hromada druhů, ale zatím jsem žádnou živou neviděl, jenom kostlivce:( Při cestě na sever nám možnost vyjet na moře a pozorovat je zhatilo počasí. Moje mezinárodní koordinátorka Tobba dokonce pracovala pro Keiko Foundation, které vypustilo kosatku Keiko, který hrál ve filmu Zachraňte Willyho, zpět do volné přírody! Pak sice někde v Norsku zaklepal ploutvema, ale to už byl v relativně pokročilém kosatčím věku. Island se nedávno opět rozhodl velryby nelovit. Místní moře je díky kontaktu části Golfského proudu se studenými arktickými proudy velmi bohaté na ryby. Island z toho velmi těží a je asi ze 60 % ekonomicky závislý na rybolovu. Nejčastěji tu v moři najdeme tresku, haddocka, platýze – souhrně "whitefish". Navíc jsou místní bohatá loviště blízko pobřeží, takže rybolov opravdu není problém. Člověk někdy žasne s čím vším se dá na oceán vyjet! V poslední době se nicméně musel rybolov omezit kvůli poklesu stavu hlavně tresek.

Jooo a je tu ještě něco málo polárních lišek.

Venku už třetí den zuří pravá islandská bouře tzn. strašně silný vítr s občas ještě silnějšími nárazy a horizontálním deštěm jako obvykle. Zákonnou manželku by člověk ven nevyhnal a o psu nemluvě:) Koníci-poníci a ovce jsou samozřejmě venku bez jakéhokoliv úkrytu! No, museli si za těch 11 století zvyknout. V takovém počasí se ovce staví zásadně zadkem proti větru, protože jim pak nefouká na hlavu, kterou mají tím pádem schovanou v aerodynamické kapse. Dokonce to tu ve svém volném čase zkoumal jeden známý britský odborník na aerodynamiku, když tady studoval větrnou erozi v místních pouštích. Koníci-poníci to dělají podobně. Takové výzkumy už mi ale trochu připomínají vědce co zkoumají, proč si datel nevyklepe mozek z hlavy:)))

Paní Sobová se "Sobátkem"!

Právě se stalo v Hvanneyri

16.10.

Poslední dobou mám takový pocit, že jsem na nějakém jiném ostrově než na Icelandu – ledové zemi. Pod mým oknem se v trávě objevilo jezírko, které mi svou aktuální velikostí signalizuje množství spadlé vody. Stále jen prší a prší a k tomu je tady docela teplo, pořád mezi 5-10 °C. Už se nemůžu dočkat sněhu, který je zatím jen na vrcholcích hor nad Hvanneyri, ale ty mají k 800 metrům.

Vzhledem k tomu, že je stále teplo, tak jsem se rozhodl vyrazit si na nejbližší pláž! K oceánu ve fjordu to mám jenom pár set metrů, ale protože se cesta strašně klikatí, tak na kamenitou pláž je to asi kilometr. Beru si čepici a rukavice, protože fouká jako obvykle ledový vítr od ledovce a rázně vyrážím k pláži. Je odliv, a tím pádem převažuje voda z ledovcové řeky se siltem, takže koupání rozhodně není žádná sláva:) Po chvilce házení bahňáků (něco jako žabky, ale do bahna) usuzuji, že jsem již dostatečně vychlazen a vracím se zpět do školy. Cestou z pláže začíná konečně lehce sněžit a potkávám jezdce na konících-ponících. Koníku-poníků tady vidíte vždycky víc než jezdců, protože když se unaví ten na kterém jezdec aktuálně jede, tak si jednoduše přesedne na dalšího, kterého vede sebou a tak pořád dokola. Na delší trasy jich mají víc, třeba 2-3 koníky-poníky na jednoho jezdce. Takže jezdit na Islandu na koni znamená mít celé stádo koníků-poníků:) To už je, ale docela luxusní záležitost.

Ach ta globalizace a svoboda, učím se na Islandu na zkoušku z v Anglii vydané a samozřejmě anglicky psané knihy od amerického autora, hraje mi k tomu francouzská hudba na notebooku sice americké značky, ale kompletně vyrobeného v Číně, ochutnávám švýcarskou čokoládu vyrobenou ve Francii a konečně usrkávám irskou whiskey zaplať pánbůh vyrobenou v Irsku! A ještě k tomu všemu píšu česky tenhle blog, který je registrovaný kdoví kde.....:) Ale co, hlavně, že máme možnost volby!


PS: Dneska konečně mrzlo, což se pozná tak, že islandské děti nepobíhají venku jenom v tričku, ale v mikině!

Objeli jsme celý Island!

10.10.

Na cestu kolem celého ostrova jsme se konečně vydali v pátek odpoledne. Cestu máme naplánovanou po silnici No. 1 přímo na sever až do rybářského městečka Husavík, který leží už jen kousek pod polárním kruhem. Alex stále tvrdí, že ho musel pojmenovat nějaký Čech a že někde musí být i Slepicvík:)! V Husavíku jsme chtěli jít druhý den ráno na projížďku po zálivu s pozorováním velryb. K vidění tam totiž bývá spousta druhů včetně kosatek a plejtváka obrovského! Celou cestu do Husavíku prší a hlavně na šotolině je déšť dost nepříjemný, navíc si uděláme ještě malou zajížďku kolem fjordů, ale moc z nich přes mlhu a déšť není vidět. Jedinou zajímavou věcí je jednosměrný asi 3 km dlouhý tunel ve skále nad mořem, ve kterém jsou vykutaná místa na vyhnutí s protijedoucími auty! No, náklaďák bych tam potkat nechtěl, protože by to znamenalo couvat několik set metrů k nejbližšímu rozšířenému místu. Dokonce tady někde na severu staví tuneláři z Metrostavu tunel a kus silnice. No mám s touhle firmou osobní zkušenost a jestli se chovají a tunelují jako v ČR, tak se Island pěkně prohne! Cestou projíždíme přes Akureyri, druhé největší islandské město a centrum severu, které má letištní dráhu na násepu přímo uprostřed fjordu! Jedeme už potmě, takže toho už moc nevidíme, ale bude vypadat podobně jako ostatní města tady. Takže klasické skandinávské domečky občas pobité vlnitým plechem a zbytek účelný beton podobný našim socialistickým stavbám. Prostě hnus. Jediné domy, které tady opravdu stojí za to, jsou rekreační chaty a sruby, ty jsou alespoň ze dřeva a vypadají moooc pěkně.

Po strastiplných asi 500 km konečně dorážíme do Husavíku, kde se ubytujeme v dřevěných chatkách. To už se schyluje k pořádné sněhové bouři, která nakonec zuří celou noc a většinu následujícího dne. Ráno při pohledu na lehce zasněžené okolí bičované naprosto příšerným větrem opouštíme myšlenku vydat se na moře a vydáváme se na jih. Stejně v přístavu nikdo není. Jooo a podle předpovědi mělo jen lehce pršet a žádný vítr být neměl. V Husavíku dokonce nešel ani proud, takže ani do velrybího muzea se nepodíváme.
Cesta na jih je skutečně pěkně vzrušující. Ze začátku jsme si mysleli, že sněhové bouři jsme ujeli a že zuří jenom na pobřeží. Po asi 50 km jízdy a vystoupání na náhorní planinu se ale objeví znovu v podobě skutečného sněhového a hlavně větrného pekla. Silnice se změní v bílou klouzačku a na půjčeném autě ještě k tomu s automatickou převodovkou začíná rallye letní gumy! Někde u jezera Mývatn dostávám smyk a kloužeme napříč silnicí jako na sáňkách, naštěstí dokážu díky ABS a kroucení volantem zůstat na silnici, ufff! Dál už cesta pokračuje velmi pomalu, začíná foukat velmi silný vítr a sotva vidíme od jednoho oranžového patníku k druhému, které jsou tady mimochodem mnohem blíž u sebe než na kontinentu. Teď už vím proč! Občas zkouším brzdou klouzavost silnice a několikrát musíme úplně zastavit, protože nevidíme na krok. Alex mi kontroluje vzdálenost od pravé krajnice a hlásí mi kam mám jet, abych jel alespoň trochu rovně a nezahučeli jsme do příkopu. Zastavujeme abychom se podívali po čem vlastně jedeme a ke svému zděšení zjištuju, že na silnici je jen uježděná vrstva ledu posypaná sněhem. Chodit se na tom moc nedá, spíš je to na brusle, jak se na tom mohlo udrželo auto s letníma gumama nechápu doteď... Nakonec těch kritických asi 100 km překonáváme v pořádku, ale občas bylo i 20 km/hod moc vysoká rychlost. Cestou nás míjela asi jen 4 auta.

Další krátkou tankovací a hlavně obědovou zastávkou na cestě je malé městečko Egilsstadir na severovýchodě země. Pak už se vydáváme dál na jih a šotolinovou cestou přes průsmyk, opět po dlouhé době vidíme oceán a s radostí k němu klesáme. Tam už cesta ubíhá velmi rychle a vine se na pobřeží kolem několika fjordů. V jednom z nich je jako jediná civilizace loď, plovoucí lososí farma a kousek dál se nám u silnice předvádí v klidu přežvykující paní Sobová s malým Sobíkem! Alex si řízení vysloveně užívá a už mu ani nevadí, že nemůže řadit:) Poté je několik kilometrů hlavní silnice No. 1 vyhrabáno ve stále aktivním kamenito-písečném sesuvu přímo nad oceánem! Kdybych to neviděl na vlastní oči, nikdy bych nevěřil, že je něco takového možné. Druhý den cestování zakončujeme v rybářském městečku Höfn, kde nacházíme azyl v docela pěkném penzionu.
Ráno si procházíme přístav a vyrážíme dál na jih podél největšího evropského ledovce Vatnajökull. Párkrát zastavíme, zvlášť zastávka u nádherné ledovcové laguny Jökulsárlón stojí za to. Výběžek ledovce tam vyhloubil 190 m hlubokou lagunu kousek od pobřeží, která je navíc plná plovoucích úlomků ledovce. Naprostá nádhera a ještě k tomu není laguna tichá, ale stále se ozývají tlumené, duté zvuky praskajícího a žbluňkajícího ledu:) Potom na chvilku zastavujeme u malých, téměř kapesních sopek o průměru několika desítek centimetrů až po kužely kolem 10 metrů! Následuje několik set docela nudných kilometrů skrz islandské pouště a lávová pole úplnou rovinou na pobřeží mezi oceánem a ledovci.
Konečně si spravujeme chuť asi 10 km horským výjezdem k ledovci Mýrdalsjökull, který skrývá obrovskou asi 10 x 14 km kalderu velice aktivní sopky Katla. Ale jinak je to ideální místo na vysokohorskou procházku s výhledem na oceán:)

No a nakonec už nám zbývalo vyrazit asi 50 km do vnitrozemí k sopce Hekla. Počasí bylo stále super a my měli docela dost času, takže jsme si udělali i lehce terénní výlet spojený s piknikem a výhledem právě na tuto nejaktivnější evropskou sopku. Každých asi 10 let dojde k nějaké té erupci, naposled lehce soptila v roce 2000. Pak už jsme to stočili přímo do Reykjavíku a do základního tábora, školy ve Hvanneyri.
Jinak Islanďani jsou velice slušní řidiči a když je už chcete předjet, tak vám bliknou pravým blinkrem, že můžete a dělají to dokonce i řidiči kamionů.


PS: Nemyslete si, že se jen tak flákám a cestuju kolem Islandu! Minulý týden jsem kromě cestování a hromady úkolů vyrazil i s Alexem sázet stromky v okolí školy. Sázelo dost studentů, učitelů a dokonce i rektor s náma pobíhal po úplně promáčené louce, která by nepochybně v ČR byla označena jako bažina. Hrál nám k tomu kanadský učitel na dudy a cítil jsem se jako někde ve Skotsku. Nikdy bych nevěřil, jaká může být sázení stromků zábava, teda než přišla lehká islandská bouře a zahnala nás všechny do školy. Jooo, Goretexový boty jsou super věc, ale nesmí vám tam voda natéct vrchem:)

Přijel mě navštívit Alexboy!

1.10.


Podle očekávání se zjevil na jediném mezinárodním letišti v Keflavíku. Pro mě to znamenalo s předstihem zajistit pronájem auta a další drobnosti ohledně jeho pobytu. Tobba nám zařídila pronájem auta přes školu, která by měla mít velkou slevu. Měl jsem dohodnuto, že si auto vyzvednu v Borgarnes a pojedu Alexboye vyzvednout na letiště. Když jsem došel k autu, tak jsem s úžasem zjistil, že má automatickou převodovku! Předtím jsem s takto vybaveným autem jel jenom jednou a ještě k tomu jen pár kilometrů. Tentokrát jsem měl s tímto automatickým „udělátorem“ dojet až do 120 km vzdáleného Keflavíku a zpátky. Zeptal jsem se, jak se hýbe tou divnou pákou, když chcete jet dopředu nebo dozadu a po pokusném obkroužení parkoviště vyrazil směr letiště. Cesta ubíhala rychle, jen jsem prvních asi 5O km neustále šlapal levou nohou po podlaze a pravou rukou téměř až úchylně ošahával tu podivnou páku s čudlíkem, co vypadá spíš jako výhybka nebo páka plynu v letadle:)

S Alexboyem jsme se vrátili přímo do školy a hned naplánovali výlety na víkend. V sobotu jsme jezdili jen tak po okolních fjordech a udělali si pěší výlet ve svěžím lehkém dešti ke Glymuru, což je nejvyšší vodopád na Islandu. Fakt nádherná krajina a pustina. Samotný vodopád je ale skryt v obrovské skalní průrvě. Nicméně je v okolí hromada dalších, takže si rozhodně vody užijete! V neděli jsme vyrazili na dlouhou cestu k ledovci Snaefelljökull a postupně projeli skoro celý poloostrov na kterém se tato sopka a vrcholový ledovec nachází. Ze začátku to byla nádherná asfaltová cesta, která se však během zkratko-cesty přes průsmyk k rybářské vesnici Olafsvíku, změnila v šotolinu. Skutečně silný řidičský zážitek, ale to nejlepší nás teprve čekalo! Cestou zpátky kolem dokola vlastní sopky a ledovce jsme konečně narazili na to, co jsme hledali, a to horskou cestu k vlastnímu ledovci. Cesta se vinula asi 7 km až těsně pod ledovec a měnila se z kamenité lávové až po cestu složenou pouze a jenom z kompaktního sopečného popela-pumice. Sklon byl místy dost neuvěřitelný, nicméně naše pronajaté „automatické přibližovadlo“ ho zvládlo překvapivě bez problémů. Občas jsem měl pocit, že jedeme do nebe, jindy zase při pohledu do černých sopečných propastí spíš do pekla. Přemýšlel jsem, jaký osud by nás čekal v případě sopečné erupce a dospěl jsem k poněkud překvapivému závěru, že bychom se pravděpodobně utopili v obrovské mase vody z ledovce! Člověk by normálně očekával něco jako usmažení za živa, zasypání popelem nebo ukamenování lávou, ale tohle?! To je zkrátka Island a většina věcí tady prostě funguje jinak, než jak obvykle předpokládáte. Za ty 3 dny jsme najeli něco kolem 800 km a i z tohoto čísla si můžete udělat jistý obrázek o odlišnosti od kontinentální Evropy. Všechno je tu kromě jiného strašně daleko:)

Výlet k jezeru, návštěva školy v Bifröstu a konečně polární záře!

25.9.

V průběhu různých socializingů s místními studenty mi bylo nabídnuto, abych se stal členem lesnického klubu studentů lesnictví ve škole. Docela sranda být členem takového klubu na Islandu, v ČR přirovnal ke členství ve spolku přátel ledovců nebo tak něco....:) Zvolili jsme si předsedu a nejhezčí strom v okolí - pokroucený introdukovaný modřín. Naším cílem by mělo být sázení stromků v okolí Hvanneyri a hlavně zřízení arboreta kousek od centra této univerzitní malovesnice. Už jsme provedli důkladnou rekognoskaci terénů vhodných pro stromky a začínáme se školou a místními lidmi vyjednávat o arboretu, fakt sranda!

Ve středu nás napadlo si udělat výlet k blízkému jezeru Skorrodalur, kolem kterého jsou zbytky původního islandského březového lesa. Nepředstavujte si klasický středoevropský les, ale spíš něco na způsob křoví z podivně pokroucených rozvětvených bříz maximálně 5 metrů vysokých. Ale samotné údolí s jezerem naprostá nádhera, kdo zná alpská ledovcová jezera, tak ví o čem mluvím. Jen ta Lochneska mi tam chyběla...! Jinak na opačném břehu jezera stojí velké množství letních domů a rekreačních chat jako někde u nás:(

Bifröst volááá

Ve čtvrtek jsem se setkal na obědě s druhým Erasmus studentem a to Francouzem Guilloumem. Docela zajímavá postavička, studuje tady něco jako krajinné inženýrství a geologii v Reykjavíku. Jo a za týden jede na týden do rodné hroudy, protože pochází z Bordeaux a bude se sklízet víno. Tvrdil, že absolutně nemůže chybět i když jsou drahý letenky:) Nad ovčím steakem jsme důkladně probrali různá islandská témata a hlavně nabídku naší mezinárodní koordinátorky Tobby, která nám tlumočila pozvání na večeři pro zahraniční studenty na Bifröst Business University, což je asi 30 km odtud. Hned jsme se shodli, že bychom měli jet i přes to, že se ve škole chystala Grill párty.

Večer nás Tobba vyzvedla jejím druhým rodinným autem, které je ještě větší než její už tak obrovská Toyota a to sice americkým „velkotraktorem“ značky Dodge Ram. Větší osobní auta se už asi ani nemůžou vyrábět, protože by se nevešla na silnici, standardní kola to má skoro až k pasu:) Takže jsme se vydali do Bifröstu, který sice leží na islandské hlavní okružní silnici č. 1, ale totálně mimo jakoukoliv civilizaci! Není to žádná vesnice a už vůbec ne město, jenom univerzitní kampus vytesaný přímo v lávovém poli, toť vše:) Naprosto si netroufám odhadovat spotřebu Prozaku a jemu podobných antidepresiv, předpokládám, že čokoládou se cpou od rána do večera po kilech....Ale co!

Hned jsme zapadli do Cafféé Bifröst na večeři a setkali se postupně s dvěma kusy Francouzů, po kusu s Němcem, Estonkou, Rakušankou, Maďarkou a bandou jejich vysmátých islandských spolužáků. Dále se tam vyskytoval americký učitel filozofie. Co má společného filozofie s byznysem netuším, ale jako součást vzdělání, proč ne? Vzhledem k tomu, jak je škola vzdálena od civilizace, tak má skupinka zahraničních studentů k dispozici auto. Docela zábavné setkání, na večeři jsme měli krevety a poté teprve potřetí jsem měl na Islandu maso, co kdysi pravděpodobně bývalo jakýmsi opeřencem. K tomu křišťálová voda s ledem jako vždy a pivo, ale tentokrát pouze Víking Lite.

Ani nevím jak, ale ocitl jsem se ve francouzském koutku, nicméně se naštěstí mluvilo převážně anglicky. Musím říct, že angličtina šla Frantíkům mimořádně dobře, ale na druhou stranu mě ujistili, že jsou doma jedni z mála, co vůbec anglicky mluví. S Francouzkou naproti jsme probrali bankovnictví a tak jsem zmínil svou práci pro Komerční banku patřící francouzské bance Societe Generale. Nemohl jsem nenaznačit, že mají poněkud zvláštní systém řízení (tak jsem politicky korektně nazval největší bordel, jaký jsem kdy v bankovnictví viděl) a ona to kupodivu potvrdila, že prý to dělají jinak než ostatní! Také mluvila o tom, že by chtěla pracovat v lidských zdrojích, protože se jí samotný byznyz zdá příliš kapitalistický, jak překvapivé, že?!:)))

Cestou zpátky do civilizační malovesnice Hvanneyri jsme měli štěstí na severský fenomén a to polární záři. Naprosto úžasné, rychle měnící se zelené pruhy nebo spíš závoje vlající na temné noční obloze. Prostě bomba!

Hliníkárny!

22.9.

Na konci minulého postu jsem Vám slíbil vysvětlení ohledně velkého počtu ne právě ekologických hliníkáren na Islandu. Na základě jedné rádoby vtipné průpovídky ze známého českého filmu, bychom se mohli mylně domnívat, že se Hliník odstěhoval do Humpolce. Věřte nebo ne, ale hliník se odstěhoval na Island:)

Důvody, proč je na Islandu tolik hliníkáren, jsou v zásadě dva. Zaprvé má Island díky své poloze uprostřed Atlantiku obrovské množství srážek (až 3000 mm na jihu ostrova) a tím pádem relativně stabilní množství vody v řekách, ať už ledovcového, smíšeného nebo čistě srážkového původu. Takže stačí postavit vodní elektrárnu a máte elektrického proudu tolik, že nevíte kam s ním! No a to je právě ono! Když máte elektrickou energii, tak ji musíte nějak rozumně využít, což je právě ten druhý důvod. K tomu ještě připočtěte několik geotermálních elektráren a máme tu obrovský přebytek elektrické energie. Vzhledem k tomu, že není možné ji kamkoliv vyvážet a prodávat (nejblíž je to asi „jen“ 280 km do Grónska, ale pochybuju, že pro ni mají tuleni a lední medvědi nějaké smysluplnější využití.....). Jooo a tak dlouhý kabel k pevnině zatím rozhodně není reálný. Takže vám nezbude než ji zprostředkovaně vyvážet ve formě produktu, při jehož výrobě byla maximálně využita (hliník se vyrábí elektrolýzou dovezené hliníkové rudy bauxitu). Od geologa z National Energy Authority jsem se dozvěděl, že 90 % vyrobené elektrické energie se spotřebuje právě na výrobu hliníku! Zbylých 10 % bohatě stačí pro asi 300 tisíc obyvatel Islandu.

Jenom cestou z mezinárodního letiště v Keflavíku do Hvanneyri projíždíte kolem dvou hliníkáren, z nichž jedna je na samotném předměstí Reykjavíku! Samozřejmě je to také velmi dobrý byznys pro americkou firmu Alcoa, která hliníkárny vlastní a provozuje. Něco taky Islandu jistě kápne z daní, jak ze samotného Alconu, tak z jeho zaměstnanců. Nemluvě o různých pozornostech pro místní politiky a vládní úředníky, ale to je všude ve světě, jenom v různé míře. Islanďanům se už v hliníkárnách moc pracovat nechce a to je také jeden z důvodů polské imigrace na Island. Poláci jsou na Islandu zdaleka nejpočetnější menšinou překvapivě po Filipíncích! Nicméně je jich tu jen pár tisícovek a rozhodně to tady není jako v Irsku, kde jich jsou statisíce. Podle mě je jen otázkou času, kdy jich tam bude víc než těch líných Irů a to bude teprve sranda!

PS: Docela ty Islanďany a hliníkárny chápu, už jenom proto, že mám kolo z hliníkové slitiny:)

Cool School!

16.9.

Myslím, že bych Vám konečně měl trochu podrobněji popsat to, kvůli čemu tady vlastně jsem!
Ano, sice by někteří z Vás mohli při čtení tohoto blogu nabýt dojmu, že jsem zdejší pobyt pojal výhradně turisticky, ale překvapivě tomu tak není.

Takže, škola je tady za prvé o dost intenzivnější než na mé Alma Mater z důvodu rozdělení semestru na dvě poloviny. Na předměty máte poloviční dobu než u nás, ale zase jsou obvykle jenom dva až tři za „půlsemestr“. V přepočtu na ECTS kredity to vychází jako u nás kolem 30 za semestr. Za druhé mám pocit, že je tu škola o něco náročnější, především na samostudium literatury, které dostanete hromadu a i pro Islanďany je to až na výjimky literatura v angličtině. Anglicky tu mluví skutečně každý velmi dobře, včetně lidí u kterých byste to rozhodně nečekali, jako například starší farmáři. Psal už jsem jeden písemný test (mid-term exam) v polovině poloviny (pro potrhlé matematiky v 1/4) tradičního českého semestru:) Měl jsem pocit, že je to dost jednoduchý, ale zase na druhou stranu kdybych nenastudoval právě tu hromadu literatury a nenapsal poměrně rozsáhlý úkol, tak bych se pořádně zapotil. Takže s tím srovnáváním se školou doma si až tak jist nejsem. Kromě toho dostáváme písemné úkoly, ve kterých je již třeba něco skutečného vyplodit, buď právě na základě studia literatury nebo exkurzí do terénu.
Všechny předměty co mám zapsané, jsou pro studenty co již mají Bc, BSc úroveň, tedy graduate. Slidy na přednáškách jsou v Islandštině, nicméně vyučující se dost často odkazují na vlastní nebo cizí vědeckou práci a ta bývá naštěstí výhradně v angličtině.

Všichni vyučující mají špičkové vzdělání z USA, Kanady a v menší míře ze Skandinávie. Učí a bádají, protože je to opravdu baví a jsou ve svém oboru skutečnými odborníky. Na takové ty pověstné „hejhuly“, kteří (ne)učí, protože nic jiného neumí, tady rozhodně na rozdíl od ČR nenarazíte. Tím ale neříkám, že u nás a na mé Alma Mater nemáme velmi dobré učitele a vědce! Akorát jsou v menšině. Při studování uznávané knihy jednoho velice citovaného autora a hvězdy z oboru Ecological Restoration jsem narazil na citaci vědecké práce našeho učitele, kterého jsem měl na cvičení z jednoho předmětu. Nebudu ho jmenovat, ale asi byste byli hooodně překvapení!

Jinak se z přednášky pořizuje videozáznam, který se poté přenese na net, kde se na něj můžete dívat až do úplného zblbnutí.... To může být také jedním z důvodů, proč na předmětu na kterém je zapsáno 60 studentů nás pravidelně sedí 5!
Musím přiznat, že to byl pro mě docela šok, když jsem se ze záznamu slyšel, jak odpovídám na otázky přednášejícího a rozvíjím své obvyklé lehce obskurní teorie.... Ještě, že jsem se neslyšel při přednesu teď už několika asi 15 minutových prezentací, co jsem tady měl. To už bych se asi dávno oběsil na nejbližším „oběsuschopném“ stromě.

Na poslední přednášce v pátek jsme podrobně probírali formy eroze na Islandu a možná řešení pro jejich „restoration“. Nakonec nám naše vyučující předložila obrázek totálně erodovaného povrchu, na kterém se již vesele rozvíjela typická islandská poušť, s dotazem co s tím. Pobavil mě nápad jednoho spolužáka, který tam navrhoval postavit hliníkárnu, prý už to stejně horší být nemůže:) Tím se dostáváme k dalšímu velice zajímavému tématu, kterým jsou hliníkárny na Islandu, ale o tom, až zase někdy příště!

See Ya!

PS: Asi v polovině týdne jsme měli opět malé zemětřesení o síle 2 stupně, tentokrát s epicentrem jen asi 5 km od školy. Byl jsem právě na obědě, ale nic jsem nezaznamenal.

Párty v „Sheep House“!

9.9.

Přes různé tamtamy a během několika marných pokusů o rozluštění školního mailu jsem se dozvěděl, že se bude konat školní párty v Sheep House. Jako první jsem začal zjišťovat, kde že vlastně ten Sheep House je. Jediné místo, které přicházelo v úvahu, se nachází až na úplném konci Hvanneyri mezi pastvinami vedle haly pro cvičení koní. Ve škole už nikdo nebyl a tak jsem se rozhodl, že se tam vypravím sám pěšky. Nicméně jsem potkal skupinku lidí z mezinárodního training programu a rázem jsem byl pozván do auta, které měli na víkend k dispozici. Takže jsme vyrazili na směšně krátkou asi kilometrovou jízdu.
U Sheep House stála jenom jedna otřískaná dodávka a policejní auto! Jako nejméně „barevný“ a nejvíce islandsky vypadající cestující v autě jsem byl vybrán obhlédnout situaci a zeptat se co a jak. V mírném dešti jsem předvedl groteskní tanec mezi kalužemi na šterkové cestě a posléze vykročil k překvapivě elektrických vratům do Sheep House ve kterých stáli dva policisté a jeden člověk, kterého jsem si otipoval jako pořadatele nebo hudebníka. Islandsky jsem pozdravil a tím na sebe spustil proud islandštiny jako obvykle:) od obrovského a drsně vypadajícího policisty s oholenou hlavou! Nasadil jsem tedy svou oblíbenou frázi: I'm sorry, but I'm not speaking Islandic. Pohledem si změřil mě a poté auto s evidentně neislandskými postavami a zeptal se, co potřebujeme nebo hledáme. Když jsem mu řekl, že hledáme místo, kde se má konat párty, tak se jen pousmál. Od okolo stojícího pořadatele-hudebníka jsem se hned dozvěděl, že jsme na správném místě (pohledem do haly to tak nevypadalo), ale že párty začíná až od 10 hodin. Poděkoval jsem a policistům v nějakém záchvatu rádoby vtipnosti sdělil, že jsou první policisté co vidím na Islandu. Příslušník, který dosud stál v pozadí a přitrouble okouněl se začal smát, ale ten druhý obrovský si mě začal prohlížet zkoumavým a podezřívavým výrazem, který se vzápětí změnil ve výraz člověka tušícího, že jedná s totálním idiotem. Nasadil jsem tedy proto odpovídající totálně idiotský výraz, ještě jednou poděkoval a s dětskými slovy bye bye zamířil k autu.
Tam jsem naprosto vyjevené skupince tlumočil stav věcí a rozhodli se čas zatím vyplnit večerní návštěvou blízkého městečka Borgarnes. Co mohla islandská policie zjišťovat ohledně neškodné studentské párty za vesnicí mi zůstává záhadou. Po našem návratu k Sheep House, tentokrát asi kolem 10:30 pm tam sice přibylo jedno auto a policejní zmizelo, ale stále žádná párty. Takže jsme se definitivně rozhodli k návratu do školy.

Původně jsem si chtěl číst, ale nakonec mě napadlo, ža bych mohl v rámci „socializingu“ navštívit alespoň místní bar. Takže asi kolem 11 pm jsem vyrazil do tmy a deště směrem ke „kulturnímu zařízení“ nacházejícímu se jako v každé malé vesnici v pomyslném trojúhelníku s kostelem a hřbitovem. V baru kromě barmana zase nikdo nebyl! Ale bar je na kopečku a tím pádem jsem zahlédl skupinkovou linii lidí vedoucí od kolejí směrem k Sheep House. Konečně nějaký život!!!A tak jsem se k nim přidal.
Tentokrát už Sheep House krásně svítil a otřásal se hudbou. Konečně dorazila párty! Zaplněná hala byla téměř luxusně zařízená stolky, podiem s obří aparaturou, toaletami, tepelnou lampou na plyn a to vše bylo provoněné několika balíky sena:)
Na podium vyhrávala kapelu ze tří kluků jenom s kytarou, baskytarou, bicími a v tomto složení hrála naprosto neuvěřitelně. Co se songů v islandštině týče netuším, ale v angličtině hráli skvěle, dokonce si troufám tvrdit, že líp než samotní autoři, když hrajou na živo! Většina Islanďanů tancovala v plechovkou piva v ruce a po hodině se jich docela dost slušně motalo a to hlavně holky! Pak jim asi došlo pivo, nicméně se počet vláčně tancujících lidí rychle zvyšoval. Aby ne, když do sebe začali lít tvrdej chlast jako vodu:) To už někteří neustáli, motali se a popadávali všude kolem. Kapela hrála v plném složení asi do 2 am, kdy to vypadalo, že se bude končit a kdy si baskytarista zbalil fidlátka a zmizel. No , těm dvěma zbývajícím to nijak zvlášť nevadilo a pokračovali s muzikou vesele dál. Nakonec asi o půlhodinu později zhasla světla a s tím i proud do aparatury, takže nastal konec muzicírování:(
Párty ale neskončila, jen se část doposud stojících studentů včetně mě přesunula do baru. Tam se pokračovalo asi ještě hodinu včetně hraní, ale už jenom na akustickou kytaru. Pak nás vyhodili i z baru a párty lehce před 4 am definitivně skončila. Quentin Tarantino někde mluvil o tom, že párty na Islandu jsou super a teď to můžu rozhodně potvrdit!
Jinak jsem se v průběhu párty seznámil nebo byl seznámem se spoustou studentů a i zajímavých místních lidí, takže proběhl úspěšný „socializing“.
Ze vzhledu a chování Islanďanů na párty usuzuji, že rozhodně nejsou jenom homogenními potomky Vikingů. Na ostrově od doby ranného osídlení působilo mnoho irských mnichů, kteří se zabývali šířením víry a ve svém volném čase zcela jistě i šířením genetické informace:) Až se mi někdy zdá, že hlavní byla ta genetická informace...
Jooo a mám pocit, že minimálně každej pátej Islanďan byl někdy v Praze, což mě jako Pražáka velmi těší:), ale hlavně mi to hodně pomáhá, když se ptají odkud jsem.

PS: Místní pivo jménem jak jinak než Víking, je rozhodně pitelné a chutná podobně jako Heineken...Ale na cenu se raději ani neptejte!

Co se dá a nedá jíst na Islandu a nejen to!

5.9.

Konečně se zase můžu dostat k psaní blogu. Od neděle jsem se totiž musel věnovat studiu, konkrétně prvnímu domácímu úkolu. Jasně, tuším, že taková silná slova musí znít šíleně od notorického „nedělače“ domácích úkolů, ale tento úkol tvořil 7,5% konečné známky, takže vcelku stálo za to, ho splnit a o vytvoření dobrého dojmu Erasmus studenta netřeba hovořit. Literatury jsem měl dostatek, nicméně jednu velice důležitou knihu jsem dostal až dnes. Velkou část zdrojů jsem různě postahoval z internetového přístupu Islandu do světových vědeckých databází. Přístup k tomuto nástroji má každý, kdo se nejen fyzicky, ale i duševně vyskytuje na Islandu a platí ho islandská vláda. Takže můžete stahovat nejenom abstrakty, ale kompletně celé články! No naprostá bomba, nekonečná studna informací.

Teď konečně k tomu jídlu!!!

Jak je známo, Island je asi ze 60% ekonomicky závislý na lovení ryb a jiné mořské havěti. Dalším velice oblíbeným zdrojem „flákoty“ jsou ovce a ovečáci. Koně tu chovají výhradně pro zábavu a jako koníček:), takže nepředpokládám, že by je jedli. Z toho celkem jednoduše odvodíme, co asi bude nejčastěji na talíři.

Takže na čem si na Islandu pochutnáte a na čem nikoliv?

Za dobu co jsem ve škole + týden v sídle Soil Conservation Service v Gunnarsholtu, jsem si udělal docela dobrou představu o islandském jídle ve školních a firemních jídelnách. Obrazně řečeno, probíhá střídání různých druhů jídel z ryb a ovcí. Situace v domácnostech je dle jednoho čistokrevného Islanďana trochu jiná, obvykle mají rybí maso jenom jednou až dvakrát v týdnu. S jakou rybou se můžeme setkat na talíři? No, asi nejčastěji ochutnáte různě připravené „white fish“, což je druh ryb jako třeba haddock (přímý příbuzný tresky). Pak tu máme lososa, kterého Islanďané umí skutečně skvěle připravit, mňam, mňam:) Dále jsem se na pizze setkal s tučňákem, který se v místních vodách vyskytuje zřídka. Když jsem si ho koupil v obchodě, tak jsem zjistil, že pochází z Thajska, to se chlapec docela projel, co?! Zvolna přejdeme k ovčímu masu. Nevím, jestli je to jeho běžná vlastnost, ale dvakrát jsem měl u steaku pocit, že jsem dostal na talíř nějakou velmi zasloužilou ovci. Nicméně, Islanďané dokonce jednou ohlodávali kosti, no za těch 11 století se ovce jíst naučíte, ať chcete nebo ne! Chuťově rozhodně žádný zázrak. Jinak, ale ovce připravená jako mleté maso se zeleninou a houbami, hmmm, to je něco, mňam, mňam, můžu jen doporučit! Co bych, ale rozhodně nedoporučoval, je tuk z ovce používaný na omaštění přílohy. Jen jednou jsem ho použil na rýži, která se pro mě vzápětí stala zcela nepoživatelnou. Tuto nažloutlou, odporně zapáchající a naprosto příšerně chutnající tekutinu, bych spíš zařadil mezi maziva. Na kolo bych si ho, ale rozhodně nedal, protože bych musel být cítit na kilometry. Ale je dost možné, že by mazal líp než běžný olej s teflonem, který obvykle používám....Ne ne, srovnání chuti ovčího tuku a oleje na kolo po mně nechtějte:)

Dále se mi zdá překvapivé, jak často používají na Islandu houby jako přísadu do jídla. Najdete je hodně často ve směsi s masem nebo v různých omáčkách. Představa houbaření v islandském lese je ale hodně srandovní, takže to asi budou průmyslově pěstované žampiony nebo tak něco. Jinak, ceny v supermarketech jsou jen lehce vyšší nebo třeba u zeleniny a ovoce dokonce nižší než v Čechách. Takže uvařit si rozhodně není problém.

PS: Tučňákem samozřejmě myslím tuňáka...

O neexistenci byrokracie na Islandu

31.8.

Jsem tu sice jen necelé tři týdny, ale i za tak krátkou dobu jsem měl možnost trochu poznat základní administrativní procesy. Například postup při získání identifikačního čísla Kennitala, které je naprosto nezbytné pro delší než turistický pobyt a pro registraci jako student nebo zřízení bankovního účtu. Žádost o číslo jsme podali ze školy po vyplnění jednoho velmi jednoduchého a především jednostránkového formuláře, přiložili kopii pasu a elektronicky odeslali na úřad do Reykjavíku. Neuplynul ani týden a přišel email s mojí Kennitalou! Naprosto si nedovedu představit podobnou proceduru v České republice z pozice cizince. Předpokládám, že by příslušný úřad požadoval rodný list alespoň jednoho z pradědečků, výpis z rejstříku trestů obou států, potvrzení o bezdlužnosti a zcela nezbytné potvrzení o bezinfekčnosti:) Celá procedura by pravděpodobně trvala v řádech měsíců v horším případě roků. Dále by „c. k.“ úředník podrobně zkoumal důvody pro takový pobyt (např. jestli hodláte/nehodláte vyvíjet na území ČR trestnou činnost) a nakonec by možná stvrdil příslušný dokument otiskem kulatého razítka pod přesně stanoveným úředním úhlem vzhledem k podložce. Toť byrokratický sen Sira Humphreyho z britského seriálu Jistě, pane ministře!
Nevím jestli je to dané počtem obyvatel nebo spíš přírodními podmínkami, ale tady by prostě nikdo na dlouhé procedury nečekal a zařídil by se podle svého.

Konečně zažívám pravé islandské počasí, jemně prší s malými přestávkami asi už 6. den a teplota se pohybuje kolem 10 °C. Na protějších relativně starých tercierních kopcích se objevil vodopád, na místě kde bych ho rozhodně nečekal a který tam ještě před týdnem nebyl. No někde se to obrovské množství vody objevit musí, ne? Voda v okolí Borgarnes dle tvrzení jedno místního geologa zasakuje až do hloubky kolem 3 km a proto je zde hodně termálních pramenů využívaných předevších na centrální vytápění širokého dalekého okolí. Dnes jsem šel doplnit zásoby do místního obchůdku a při této příležitosti jsem vyzkoušel nepromokavost svého vybavení. Zkouška proběhla vcelku úspěšně, co jsem však ale nečekal, byl téměř horizontální déšť od moře cestou zpátky. Mýdlo jsem sebou bohužel neměl... Většinou tady totiž fouká studený vítr z hor, čemuž se obyvatelé Hvanneyri snaží zabránit sázením stromků, ale silně pochybuji o smysluplnosti takového konání v místních podmínkách. To by tady museli vysadit hustý a vysoký prales, což se jim v příštích 250 letech asi těžko povede.

Takový je Island a pokec s islandským ministrem financí:)

26.8.

Myslím, že bych Vám měl popsat nějaké odlišnosti od kontinentální Evropy, ke kterým jsem se ještě v tomto blogu nedostal.

Co třeba začít s Islanďany samotnými?
Většina z nich rozhodně není zachmuřených nebo tak nějak depresivně vypadajících, jak je zvykem tvrdit. S naprostou většinou se kterou jsem se setkal a se kterými jsem hodil řeč, bylo velmi příjemné se bavit. Jsou hodně společenští a rádi se rozmluví v podstatě o čemkoliv asi proto, že jich je tak málo. Mají mnohem větší sociální cítění než my, což asi taky souvisí s výše uvedeným. Mimochodem, vždycky tomu tak nebývalo, jejich slavné Ságy nejsou o ničem jiném než o vzájemném vyvražďování, vypalování farem, nucených exilů a po generace trvající touze po pomstě! V místním muzeu v nížině pod Heklou, jsou popsány základní Saga příběhy, vystaveny zbraně a popis života v době osídlování. Po jeho návštěvě jsem měl lehké mrazení v zádech, vyvraždění Slavníkovců a boje mezi Přemyslovci jsou pohádkou pro malé děti!

Islandské sprchy, zdroj neutuchajícího pobavení
Jsme na vulkanicky aktivním místě s horkými prameny, takže teplá voda teče přímo ze zdroje a třeba v Reykjavíku má kolem 80°C! Aby se zabránilo opaření (spíš uvaření), mají kohoutky v sprše nastavení teploty – od 20°C do 45°C. Teplá voda je většinou cítit sírou a je jakoby kluzká - odhadl bych to na jiné povrchové napětí a vysoký obsah minerálů, což je vidět z vrstviček usazenin na umyvadlech. Studená voda je naprosto super na pití, ale nic se nevyrovná čerstvé vodě z vodopádu:) Jinak ve škole, která až na několik horkých pramenů vzdálených asi 10km, neleží ve vulkanicky aktivní oblasti, je voda přímo sírová! V Gunnarsholt asi 30 km od Hekly, bylo před dvěma dny bylo malé zemětřesení-poznal jsem to zpětně podle záznamů předpovědi počasí a zemětřesení na internetu (jinak bych nic nevěděl) je voda zcela bez zápachu!

A nakonec ten ministr financí....
Ten se zjevil v muzeu, protože tam otevíral výstavu nějaké islandské sochařky, která se hodně prosadila v USA. Napřed měl projev a potom s ním naše národnostně hodně barevná skupina prohodila pár slov, než se zase začal věnovat svým okolo poskakujícím a mizejícím dětičkám:) Sice byl v obleku, ale působil dost civilně jako ostatně všechno tady:)Žádné kolony limuzín, ochranka, hejno asistentů a tak.

Exkurze na erosion sites pod sopkou Hekla

23.8

Po dopoledních prezentacích účastníků programu jsme se vydali tentokrát terénním 4x4 na místa nejvíce postižená erozí a to hlavně větrnou. Po asi 30 km jsme sjeli z asfaltu a vydali se cestou necestou, polem nepolem, terénním americkým „velkotraktorem“ pro 14 lidí. Napřed jsme jeli skrz vřesoviště, dále pak přes les!! Ano, byl to skutečný les, sice zakrslý, ale přece jenom les. Cesta byla obtížně sjízdná i pro 4x4, nikdy bych nevěřil jakých výjezdů a náklonů se dočkám. Občas jsme zastavili na rekultivovaných místech a u vodopádu na největší islandské řece, která teče přes soustavu přehrad a jezer hluboko z vnitrozemí. Něco tak obrovského a monumentálního jsem ještě neviděl, z fotek se to špatně odhaduje, protože chybí měřítko. Pak jsme se vymotali z lávového pole, nasbírali si "pumice", tuf, pevný sopečný popel a cestou necestou kolem lávových polí pod Heklou jsme odhopkali zpět do Gunnarsholt.

Konečně začalo pršet alias pozdrav z Gunnarsholt!

21.8

To je co? Už máme na Islandu dokonce i déšť! Chápu, musí to znít komicky, ale je tomu skutečně tak. Sami Islanďané si stěžovali, že skoro celé léto nepršelo nebo jen velmi málo. To je pro Island velmi neobvyklé a dokonce i místní lososi s tím měli problém při tahu do rodných tůní za účelem dalšího množení. Podle získaného svědectví jednoho z nich, se proto část lososů rozhodla vrátit se do oceánu a ještě trochu si užít života.
No, o víkendu se toho mnoho nestalo, za zmínku stojí snad jen sraz absolventů školy v Hvanneyri po 5O letech! Na to kolik jim muselo být, vypadali neuvěřitelně zachovale a aktivně. Napřed měli uvítací sezení, pak slavnostní večeři a poté, co jsem odešel do pokoje, rozjeli hlučnou párty. Chystal jsem se právě spát, když se najednou začala ozývat hudba a zpěv. Podle zvuků jsem to odhadl na tahací harmoniku, ale klidně mohli hrát třeba na nafouknutou ovci:) Byli šíleně vytrvalí, ani ve snu by mě nenapadlo, že nebudu moct spát kvůli lidem, kterým táhne na 80!:)

Počasí
Pro předpověď počasí jsem zvolil metodu „křišťálové“ koule z islandského kalcitu. Při pohledu do ní jsem zjistil očekávané počasí na následujících 120 hodin. Jenom člověk nesmí zapomenout výsledek vydělit 2, z důvodu Vám jistě známých vlastností výše uvedeného nerostu:) Bude pršet, pršet, pršet, pršet..............

Škola
Dneska jsem měl první přednášku ve škole, docela sranda, celá v islandštině včetně slidů ve kterých se občas vyskytla angličtina. Naštěstí byla „prófessorka“ hodně ochotná a měl bych od ní dostat materiály v Shakespearově jazyce. Na tento předmět je zapsáno asi 60 studentů, ale přítomni jsme byli jen dva! Nevím, asi se škola teprve rozjíždí a část z nich to má možná zapsané dálkově, ale i profesorka se dost divila. Jinak ve škole je už studentů docela dost, na ostatních předmětech jsem jich v posluchárnách viděl odhadem kolem 20.

Gunnarsholt
Dnes jsem byl ve dvou etapách via Reykjavík přesunut do totálně odlehlé vědecké a rekultivační stanice v Gunnarsholt asi 3O km od sopky Hekla. Mimochodem, místní geolog nám říkal, že v rádiu byla hlášena její zvýšená aktivita a tedy není vhodné se pohybovat v její bezprostřední blízkosti!Účastním s zde mezinárodního training programu týkajícího se rekultivace degradované půdy a krajiny, které je na Islandu až 40%! Tak vysokého čísla se povedlo dosáhnout za 11 staletí trvajícího lidského osídlení:) Když přišli první vikingové ze Skandinávie, kolem roku 874 na Island, začali kácet místní „takzvané“ stromy a používat je jako doma s tím, že stejně jako doma dorostou, což se ale ve specifických islandských podmínkách nestalo. Odhaduje se, že Island byl v této době až z 25% plochy zalesněn, pokud se to tedy tak dá nazvat. Dalším faktorem bylo přehnané spásání dobytkem a islandskými koníky – poníky, které si sem dovezli. Také klima tu bylo trochu odlišné, prý bylo méně ledovců a podmínky trochu mírnější než dnes.
V rámci programu jsem byl přiřazen k skromnému počtu 5 účastníkům training programu. Jejich složení je hodně zajímavé a pocházejí z rozvojových zemí nebo spíš ze zemí 3. světa. Nicméně z nich mám nejnižší vzdělání, jsem nejmladší a jsem jediný bílý Evropan!
Skupina se skládá z Tunisana, Mongolky, Egypťanky s nezbytným šátkem, Uganďana a Uganďanky. Měl s nimi být ještě jeden Číňan, ale asi se někde zapomněl. Všichni mají minimálně MSc. (Master – úroveň našich inženýrů) vzdělání a měli by to být vědci. U Tunisana ale lehce pochybuji o jeho vědeckém pozadí, spíš vypadá na syna nějakého potentáta, který se vydal na výlet na bohatý sever.
Gunnarsholt je sídlo Soil Conservation Service of Iceland ( SCSI), které má za úkol obnovu degradované půdy a krajiny na celém Islandu. Měli bychom mít nějaké přednášky a exkurze a poté bychom se měli přesunout do Hvanneyri do školy, která se na programu také podílí. Měl bych s nimi absolvovat část jejich 7 týdenního programu a pak o tom napsat nějakou esej. Mají v rozvrhu také účast na mezinárodní konferenci International Forum on Soils, Society and Global Change. Dokonce by se měli setkat i s „primátorem Brna“:) jeho Excelencí Islandským prezidentem, který převzal nad konferencí záštitu a měl by tam promluvit!

Okolí Gunnarsholt je místem, kde proběhla úspěšná rekultivace původní „písečné pouště“ na lány na pěstování trávy. Ano, i na tak vlhkém místě jako je Island, může být písečná poušť na které naprosto nic neroste! Z krátkého úvodu ředitele SCSI jsme se dozvěděli, že místní okolí bylo takovou oblastí úplně bez vegetace ještě v roce 1927, kdy začali s rekultivací širokého dalekého okolí. Taková písečná poušť je složena ze sopečného nebo navátého písku, který je jak jinak než sopečného původu:), má obrovskou propustnost a vodivost, takže veškerá voda ze srážek zase odteče a tím pádem na něm vůbec neroste, dokonce ani lišejníky! Velkým problémem na Islandu je také větrná eroze hlavně v okolí těchto oblastí. Sopka Hekla zatím pro déšť nebyla vidět:( No snad ji ještě uvidím.

Pozdrav z Islandského víkendu

18.8.

Tak a máme tu víkend! V škole nikdo a co s volným časem? Po snídani jsem se rozhodl udělat si pěší výlet směrem k řece, která vytéká z nedalekého jezera. Takže jsem vyrazil do krásného islandského dne, jak jinak než pěšky! Pohybovat se pěšky po Islandu vzbuzuje značný zájem projíždějících řidičů a spolujezdců, protože chodící člověk zde působí značně exoticky:) Cestou mě míjelo velké množství terénních aut s přívěsem na koně. Jak už jsem psal v dřívějším postu, vlastnit na Islandu koně je součástí společenské prestiže. Takže je vidíte úplně všude, docela by mě zajímal poměr počtu lidí a koní na tomto řídce osídleném ostrově:) Nevím jestli je součást společenské prestiže nejen koně mít, ale také s ním pořád někam jezdit. Třeba jen pro zábavu sem tam, alespoň mi to tak přišlo:) Teď o víkendu člověk pomalu nevidí auto bez přívěsu. Co tomu říkají samotní koníci se mi nepodařilo zjistit....
Už mám zapsané předměty a musím říct, že došlo ke zcela zásadním změnám. Z původního rozvrhu nic nezbylo, prostě nejsou materiály v angličtině. Což je sice překvapivé, ale je to tak. Takže mám rozvrh nový a doufám, že mi ho ve škole schválí.
V rámci jednoho předmětu bych měl být celý příští týden na jihu Islandu v Gunnarsholt, kousek od sopky Hekla, kde bych se měl podílet na mezinárodním programu ohledně degradované půdy a krajiny. Pokud vše půjde dobře, mělo by z toho kápnout 8 ECTS kreditů:)
Jak to bude s mojí dostupností na netu zatím netuším, ale měl bych být dostupný na mobilu.
Kdo dosud nemá mé číslo, může si o něj napsat na email uvedený v záhlaví tohoto blogu. Číslo mu bude zasláno v případě úspěšného prověření žadatele a dále po složení administrativního poplatku ve výši 1000 ISK na účet, jehož číslo bude žadateli sděleno v průběhu procedury, která se řídí zákony kantonu Vaud Švýcarské konfederace a pravidly UNCITRAL pro vedení mezinárodní arbitráže.

Čekání na start školy

Za poslední dva dny se v podstatě nic podstatného nestalo. Víceméně jsem si zařídil vše potřebné pro přežití a studování. Například jsem zjistil, že pokud bych chtěl chytat ryby v řece, tak musím mít povolení, ale v oceánu můžu chytat libovolně. V řekách tu žijí lososi a pstruzi. No budu se muset zeptat nějakého islandského spolustudenta jestli se dá něco oceánského chytit. Taková velryba na másle s několika tunami citrónu a kubíky smetanové koprové omáčky, mmmmmm:)
Každý den jsem udělal dvě průzkumné cesty po okolí. Cestou na mě občas něco islandsky pokřikovali rackové, pro které jsem byl v červené bundě asi moc rušivý element. Vůbec je tu hodně ptáků, občas se přežene nějaká ta letka nějakých blíže neidentifikovatelných husích objektů:)
Kolem školy je pár stromů vypadající jako přerostlý živý plot a kousek od hlavní příjezdové cesty do Hvanneyri je dokonce malý lesík, no lesík spíš shluk stromů. Slyšel jsem islandský vtip: “Co uděláte když se ztratíte v islandském lese? Narovnáte se a podíváte se přes stromy kudy ven“:) Pokud tu jsou nějaké stromy, tak jsou skutečně hodně malé a zakrslé, nejčastěji břízy. Počasí je stále pěkné a dohlednost skvělá, z jednoho místa před školou jsou vidět dva ledovce, které jsou od sebe vzdáleny kolem 160km.
Zatím jsem jediný zahraniční student, snad by ještě měl přijet jeden žabožrout (Francouz), ale nevím nevím, víno je tu docela drahé a výběr sýrů nic moc, o jedlých obojživelnících nemluvě. Ale určitě bych ho rád viděl, protože vidět Francouze, co mluví anglicky se člověku poštěstí párkrát za život:)
Dnes jsem měl meeting ohledně předmětů, které mi budou moci nabídnout v angličtině. Anglicky tady mluví na velice slušné úrovni každý, jen ne všechny materiály mají v angličtině. No uvidíme, něco jsme dali dohromady za potřebných 30 ECTS kreditů a teď to jen realizovat.

Vracení auta

14.8.

Dneska jsem společně s místní IT správkyní řešil problém připojení k internetu a opět nepořešil. Ze začátku to vypadalo, že je chyba někde v mém systému, ale teď si tím tak jistý nejsem, poté co jsem si prohlédnul pár systémových logů. Byl tady dokonce nějaký místní IT expert, který prý nastavoval síť, ale doteď nejsem připojen na net. Uvidíme zítra.
Po marném pokusu o připojení jsem se odebral do Reykjavíku vrátit auto do půjčovny. Cesta probíhala klidně a plynule, zklamu Vás, žádné „komedie“ kolem mýtné brány nenastaly:) Nicméně se mi povedlo ztratit se v Reykjavíku i když jsem měl mapu a ulice jsou na každém rohu značené. Problém byl překvapivě jinde. Člověk musí naprosto přesně vědět kam jede, protože ve většině případů je téměř nemožné se otočit. Po kroužení v soustředných kruzích s jednou zastávkou na dotankování, protože se vrací plně natankované auto (měl jsem půjčenou úplně novou Toyotu Yaris s naprosto neuvěřitelně nízkou spotřebou) jsem nakonec dorazil do půjčovny schované v bloku různých kancelářských a skladových domů. Vracení je jednoduché, předáte klíče a jdete si po svých. Což jsem také udělal a odkráčel jsem směrem k centru města. Reykjavík je trochu netypické evropské město, skoro nemá veřejnou dopravu, cestou jsem viděl jen jednu linku busu. Z toho plyne obrovské množství aut, která jezdí a stojí úplně všude. Dále s tím souvisí nedostatek chodníků, které chybí hlavně mimo centrum, protože se předpokládá, že máte auto a všude jezdíte. V čistě obytných částech města je to o něco lepší.
Prošel jsem si zhruba centrum Reykjavíku a přes kopec s hojně zobrazovaným betonovým kostelem před kterým je socha Leifra Eiricssona, objevitele Ameriky:) jsem dorazil k centrální bus stanici BSÍ, která stojí hned vedle letiště v Reykjavíku, které se ale používá pouze pro vnitrostání a vyhlídkové lety. No a pak jsem počkal na takovou větší sedadlovou dodávku plnící funkci autobusu. No do Borgarnes se mnou jely jen 4 holky, kterým ještě asi nebylo 18, protože jinak by určitě jeli autem. Z Borgarnes mě hodila do Hvanneyri mezinárodní koordinátorka jejím lehce obřím 4x4.
Tak to je asi dnes všechno....

Jak jsem dorazil do Hvanneyri

13.8.2007

Celá má dnešní anabáze začala dnes v 5 hodin v noci, kdy jsem byl nuceně probuzen, abych stihl ranní let do Kodaně. Na samotném letu nebylo nic zvláštního kromě toho, že na palubě bylo větší než malé množství „typicky“ skandinávských muslimských rodin. Dále jsem pokračoval letem do Keflavíku, jehož start byl strašně rychlý a krátký, no kapitán v průběhu boardingu hlásil, že máme zpoždění. Poté se letadlo skoro 3 hodiny pohupovalo nad Atlantikem, když se najednou mezi mraky objevil ledovec a kus země. Letěli jsme ještě asi 15 minut a poté jsme lehce dosedli do Keflavíku. Sice jsem se dočetl, že americká letecká základna byla zrušena, ale seděl tam párek tankovacích letadel, jedna F-16 a malý tryskáč. Hala letiště v Keflavíku je skutečně malinká velikostí připomíná spíš obchodní dům, teda až na ty nástupní mosty. Na radu pana profesora ze školy jsem si hned na letišti pronajal auto. Nebylo to sice nijak levné, ale vzhledem k množství věcí, vzdálenosti do školy a faktu, že se stejně musím vrátit do Reykjavíku vyřídit si povolení k pobytu, ID číslo se to později ukázalo jako nejlepší řešení.

Cesta do hlavního města Islandu probíhala hladce, provoz byl mírný, ale postupně houstl jak jsem se blížil k městu. Reykjavík a oblast kolem něj má asi 180tis. obyvatel (víc než polovina obyvatel Islandu) a na tak malé město se mi zdál neuvěřitelně rozlehlý. Na Islandu se řídí snadno, lidé tu jezdí dost slušně a také relativně pomalu. Mimo město je tu maximálně 90 a neviděl jsem nikoho, kdo by rychlost výrazně překročil. Jinak mezi auty převládají terénní 4x4 všech značek včetně amerických ,které mají naprosto neuvěřitelně obří rozměry. V půjčovně jsem sice dostal mapu Islandu a Reykjavíku, ale jel jsem podle toho, kde jsem viděl hory a pak už jsem se strefil na silnici č. 1, která vede kolem celého ostrova.
Tak si to takhle svištím po Islandské magistrále ( ve skutečnosti vypadá jako naše běžná silnice 1. třídy) a dostávám se k nádhernému fjordu se špičatými kopci, když tu náhle se silnice rozdvojuje a na cedulích jsou stejné nápisy. Rozmýšlím se kudy pojedu a to tak dlouho, že mi nezbude nic jiného než pokračovat rovně:) Takže jedu asi ještě kilometr a najednou se silnice zanořuje do tunelu! Periferním viděním jenom zahlédnu, že je to placený tunel, ale je mi divné, že tu nejsou žádné mýtné brány. Odbočit se nedá, takže musím do něj. Chvilku před tím než tam vjedu si vzpomenu na mapu Islandu s naznačenou silnicí napříč fjordem.... Tunel je strašně dlouhý ( později zjišťuji, že má 6km) a asi v polovině se najednou rozšiřuje a stoupá. Najednou se objevuje světlo na konci tunelu a s ním i mýtná brána:)))
Samozřejmě zůstávám ve svém pruhu a těsně před mýtnou bránou míjím nápis, že jedu pruhem pro auta, která mají dálkovou platbu. Projedu mýtnou bránou, ale jsem nahranej na video, takže točím hned za ní na parkoviště a platím to kartou osobně a bez auta islandské krásce, která se pobaveně usmívá. Udělám pár fotek okolí a nasedám. Nakonec jsem nebyl sám, když odjíždím, tak tam jdou platit ještě dva řidiči. Po několika kilometrech se napojuje druhé rameno rozdvojené před tunelem a
zahlédnu ukazatel Reykjavík 96 km! To druhé rameno je totiž kolem celého fjordu. Teď už nelituji mýtného, někdy je dobré nestihnout odbočit:)
Jinak většina křižovatek, která nemají semafory jsou dvouproudové kruhové objezdy a islanďané mají nějakou zvláštní úchylku předjíždět přímo na nich! Po asi hodině jízdy z Reykjavíku přijíždím k Borgarnes, což je takové osamělé městečko v ústí řeky do fjordu asi 13 km od univerzity v Hvanneyri. Bus jezdí jenom do Borgarnes do Hvanneyri pěšky nebo stopem, ještě, že jedu s bagáží autem.
Po příjezdu nacházím ve zcela prázdné škole asi nějakou studijní referentku ( kdo to má poznat podle těch naprosto nic neříkajících nápisů), která se mě napřed zeptá jestli nechci přijet až zítra?!Když jí vysvětlím, že jedu přímo z letiště, tak mi řekne, že ve škole dnes není zahraniční koordinátorka, ale během 10 minut telefonování mi předá klíče od pokoje, kde mě na noc provizorně ubytují. Takže věci z auta nastěhuju do pokoje a jedu nakupovat do Borgarnes do supermarketu. Ceny jsou o něco vyšší než u nás, ale v porovnání s ostatními cenami služeb to jde. Vracím se, najím se a jdu se projít po okolí nad kterým vyčnívá horský hřeben na jehož vršku jsou sem tam stopy sněhu. Teď to dopíšu a jdu spát, zítra musím do Reykjavíku:)