31.8.
Jsem tu sice jen necelé tři týdny, ale i za tak krátkou dobu jsem měl možnost trochu poznat základní administrativní procesy. Například postup při získání identifikačního čísla Kennitala, které je naprosto nezbytné pro delší než turistický pobyt a pro registraci jako student nebo zřízení bankovního účtu. Žádost o číslo jsme podali ze školy po vyplnění jednoho velmi jednoduchého a především jednostránkového formuláře, přiložili kopii pasu a elektronicky odeslali na úřad do Reykjavíku. Neuplynul ani týden a přišel email s mojí Kennitalou! Naprosto si nedovedu představit podobnou proceduru v České republice z pozice cizince. Předpokládám, že by příslušný úřad požadoval rodný list alespoň jednoho z pradědečků, výpis z rejstříku trestů obou států, potvrzení o bezdlužnosti a zcela nezbytné potvrzení o bezinfekčnosti:) Celá procedura by pravděpodobně trvala v řádech měsíců v horším případě roků. Dále by „c. k.“ úředník podrobně zkoumal důvody pro takový pobyt (např. jestli hodláte/nehodláte vyvíjet na území ČR trestnou činnost) a nakonec by možná stvrdil příslušný dokument otiskem kulatého razítka pod přesně stanoveným úředním úhlem vzhledem k podložce. Toť byrokratický sen Sira Humphreyho z britského seriálu Jistě, pane ministře!
Nevím jestli je to dané počtem obyvatel nebo spíš přírodními podmínkami, ale tady by prostě nikdo na dlouhé procedury nečekal a zařídil by se podle svého.
Konečně zažívám pravé islandské počasí, jemně prší s malými přestávkami asi už 6. den a teplota se pohybuje kolem 10 °C. Na protějších relativně starých tercierních kopcích se objevil vodopád, na místě kde bych ho rozhodně nečekal a který tam ještě před týdnem nebyl. No někde se to obrovské množství vody objevit musí, ne? Voda v okolí Borgarnes dle tvrzení jedno místního geologa zasakuje až do hloubky kolem 3 km a proto je zde hodně termálních pramenů využívaných předevších na centrální vytápění širokého dalekého okolí. Dnes jsem šel doplnit zásoby do místního obchůdku a při této příležitosti jsem vyzkoušel nepromokavost svého vybavení. Zkouška proběhla vcelku úspěšně, co jsem však ale nečekal, byl téměř horizontální déšť od moře cestou zpátky. Mýdlo jsem sebou bohužel neměl... Většinou tady totiž fouká studený vítr z hor, čemuž se obyvatelé Hvanneyri snaží zabránit sázením stromků, ale silně pochybuji o smysluplnosti takového konání v místních podmínkách. To by tady museli vysadit hustý a vysoký prales, což se jim v příštích 250 letech asi těžko povede.
pátek 31. srpna 2007
pondělí 27. srpna 2007
Takový je Island a pokec s islandským ministrem financí:)
26.8.
Myslím, že bych Vám měl popsat nějaké odlišnosti od kontinentální Evropy, ke kterým jsem se ještě v tomto blogu nedostal.
Co třeba začít s Islanďany samotnými?
Většina z nich rozhodně není zachmuřených nebo tak nějak depresivně vypadajících, jak je zvykem tvrdit. S naprostou většinou se kterou jsem se setkal a se kterými jsem hodil řeč, bylo velmi příjemné se bavit. Jsou hodně společenští a rádi se rozmluví v podstatě o čemkoliv asi proto, že jich je tak málo. Mají mnohem větší sociální cítění než my, což asi taky souvisí s výše uvedeným. Mimochodem, vždycky tomu tak nebývalo, jejich slavné Ságy nejsou o ničem jiném než o vzájemném vyvražďování, vypalování farem, nucených exilů a po generace trvající touze po pomstě! V místním muzeu v nížině pod Heklou, jsou popsány základní Saga příběhy, vystaveny zbraně a popis života v době osídlování. Po jeho návštěvě jsem měl lehké mrazení v zádech, vyvraždění Slavníkovců a boje mezi Přemyslovci jsou pohádkou pro malé děti!
Islandské sprchy, zdroj neutuchajícího pobavení
Jsme na vulkanicky aktivním místě s horkými prameny, takže teplá voda teče přímo ze zdroje a třeba v Reykjavíku má kolem 80°C! Aby se zabránilo opaření (spíš uvaření), mají kohoutky v sprše nastavení teploty – od 20°C do 45°C. Teplá voda je většinou cítit sírou a je jakoby kluzká - odhadl bych to na jiné povrchové napětí a vysoký obsah minerálů, což je vidět z vrstviček usazenin na umyvadlech. Studená voda je naprosto super na pití, ale nic se nevyrovná čerstvé vodě z vodopádu:) Jinak ve škole, která až na několik horkých pramenů vzdálených asi 10km, neleží ve vulkanicky aktivní oblasti, je voda přímo sírová! V Gunnarsholt asi 30 km od Hekly, bylo před dvěma dny bylo malé zemětřesení-poznal jsem to zpětně podle záznamů předpovědi počasí a zemětřesení na internetu (jinak bych nic nevěděl) je voda zcela bez zápachu!
A nakonec ten ministr financí....
Ten se zjevil v muzeu, protože tam otevíral výstavu nějaké islandské sochařky, která se hodně prosadila v USA. Napřed měl projev a potom s ním naše národnostně hodně barevná skupina prohodila pár slov, než se zase začal věnovat svým okolo poskakujícím a mizejícím dětičkám:) Sice byl v obleku, ale působil dost civilně jako ostatně všechno tady:)Žádné kolony limuzín, ochranka, hejno asistentů a tak.
Myslím, že bych Vám měl popsat nějaké odlišnosti od kontinentální Evropy, ke kterým jsem se ještě v tomto blogu nedostal.
Co třeba začít s Islanďany samotnými?
Většina z nich rozhodně není zachmuřených nebo tak nějak depresivně vypadajících, jak je zvykem tvrdit. S naprostou většinou se kterou jsem se setkal a se kterými jsem hodil řeč, bylo velmi příjemné se bavit. Jsou hodně společenští a rádi se rozmluví v podstatě o čemkoliv asi proto, že jich je tak málo. Mají mnohem větší sociální cítění než my, což asi taky souvisí s výše uvedeným. Mimochodem, vždycky tomu tak nebývalo, jejich slavné Ságy nejsou o ničem jiném než o vzájemném vyvražďování, vypalování farem, nucených exilů a po generace trvající touze po pomstě! V místním muzeu v nížině pod Heklou, jsou popsány základní Saga příběhy, vystaveny zbraně a popis života v době osídlování. Po jeho návštěvě jsem měl lehké mrazení v zádech, vyvraždění Slavníkovců a boje mezi Přemyslovci jsou pohádkou pro malé děti!
Islandské sprchy, zdroj neutuchajícího pobavení
Jsme na vulkanicky aktivním místě s horkými prameny, takže teplá voda teče přímo ze zdroje a třeba v Reykjavíku má kolem 80°C! Aby se zabránilo opaření (spíš uvaření), mají kohoutky v sprše nastavení teploty – od 20°C do 45°C. Teplá voda je většinou cítit sírou a je jakoby kluzká - odhadl bych to na jiné povrchové napětí a vysoký obsah minerálů, což je vidět z vrstviček usazenin na umyvadlech. Studená voda je naprosto super na pití, ale nic se nevyrovná čerstvé vodě z vodopádu:) Jinak ve škole, která až na několik horkých pramenů vzdálených asi 10km, neleží ve vulkanicky aktivní oblasti, je voda přímo sírová! V Gunnarsholt asi 30 km od Hekly, bylo před dvěma dny bylo malé zemětřesení-poznal jsem to zpětně podle záznamů předpovědi počasí a zemětřesení na internetu (jinak bych nic nevěděl) je voda zcela bez zápachu!
A nakonec ten ministr financí....
Ten se zjevil v muzeu, protože tam otevíral výstavu nějaké islandské sochařky, která se hodně prosadila v USA. Napřed měl projev a potom s ním naše národnostně hodně barevná skupina prohodila pár slov, než se zase začal věnovat svým okolo poskakujícím a mizejícím dětičkám:) Sice byl v obleku, ale působil dost civilně jako ostatně všechno tady:)Žádné kolony limuzín, ochranka, hejno asistentů a tak.
sobota 25. srpna 2007
Exkurze na erosion sites pod sopkou Hekla
23.8
Po dopoledních prezentacích účastníků programu jsme se vydali tentokrát terénním 4x4 na místa nejvíce postižená erozí a to hlavně větrnou. Po asi 30 km jsme sjeli z asfaltu a vydali se cestou necestou, polem nepolem, terénním americkým „velkotraktorem“ pro 14 lidí. Napřed jsme jeli skrz vřesoviště, dále pak přes les!! Ano, byl to skutečný les, sice zakrslý, ale přece jenom les. Cesta byla obtížně sjízdná i pro 4x4, nikdy bych nevěřil jakých výjezdů a náklonů se dočkám. Občas jsme zastavili na rekultivovaných místech a u vodopádu na největší islandské řece, která teče přes soustavu přehrad a jezer hluboko z vnitrozemí. Něco tak obrovského a monumentálního jsem ještě neviděl, z fotek se to špatně odhaduje, protože chybí měřítko. Pak jsme se vymotali z lávového pole, nasbírali si "pumice", tuf, pevný sopečný popel a cestou necestou kolem lávových polí pod Heklou jsme odhopkali zpět do Gunnarsholt.
Po dopoledních prezentacích účastníků programu jsme se vydali tentokrát terénním 4x4 na místa nejvíce postižená erozí a to hlavně větrnou. Po asi 30 km jsme sjeli z asfaltu a vydali se cestou necestou, polem nepolem, terénním americkým „velkotraktorem“ pro 14 lidí. Napřed jsme jeli skrz vřesoviště, dále pak přes les!! Ano, byl to skutečný les, sice zakrslý, ale přece jenom les. Cesta byla obtížně sjízdná i pro 4x4, nikdy bych nevěřil jakých výjezdů a náklonů se dočkám. Občas jsme zastavili na rekultivovaných místech a u vodopádu na největší islandské řece, která teče přes soustavu přehrad a jezer hluboko z vnitrozemí. Něco tak obrovského a monumentálního jsem ještě neviděl, z fotek se to špatně odhaduje, protože chybí měřítko. Pak jsme se vymotali z lávového pole, nasbírali si "pumice", tuf, pevný sopečný popel a cestou necestou kolem lávových polí pod Heklou jsme odhopkali zpět do Gunnarsholt.
čtvrtek 23. srpna 2007
Konečně začalo pršet alias pozdrav z Gunnarsholt!
21.8
To je co? Už máme na Islandu dokonce i déšť! Chápu, musí to znít komicky, ale je tomu skutečně tak. Sami Islanďané si stěžovali, že skoro celé léto nepršelo nebo jen velmi málo. To je pro Island velmi neobvyklé a dokonce i místní lososi s tím měli problém při tahu do rodných tůní za účelem dalšího množení. Podle získaného svědectví jednoho z nich, se proto část lososů rozhodla vrátit se do oceánu a ještě trochu si užít života.
No, o víkendu se toho mnoho nestalo, za zmínku stojí snad jen sraz absolventů školy v Hvanneyri po 5O letech! Na to kolik jim muselo být, vypadali neuvěřitelně zachovale a aktivně. Napřed měli uvítací sezení, pak slavnostní večeři a poté, co jsem odešel do pokoje, rozjeli hlučnou párty. Chystal jsem se právě spát, když se najednou začala ozývat hudba a zpěv. Podle zvuků jsem to odhadl na tahací harmoniku, ale klidně mohli hrát třeba na nafouknutou ovci:) Byli šíleně vytrvalí, ani ve snu by mě nenapadlo, že nebudu moct spát kvůli lidem, kterým táhne na 80!:)
Počasí
Pro předpověď počasí jsem zvolil metodu „křišťálové“ koule z islandského kalcitu. Při pohledu do ní jsem zjistil očekávané počasí na následujících 120 hodin. Jenom člověk nesmí zapomenout výsledek vydělit 2, z důvodu Vám jistě známých vlastností výše uvedeného nerostu:) Bude pršet, pršet, pršet, pršet..............
Škola
Dneska jsem měl první přednášku ve škole, docela sranda, celá v islandštině včetně slidů ve kterých se občas vyskytla angličtina. Naštěstí byla „prófessorka“ hodně ochotná a měl bych od ní dostat materiály v Shakespearově jazyce. Na tento předmět je zapsáno asi 60 studentů, ale přítomni jsme byli jen dva! Nevím, asi se škola teprve rozjíždí a část z nich to má možná zapsané dálkově, ale i profesorka se dost divila. Jinak ve škole je už studentů docela dost, na ostatních předmětech jsem jich v posluchárnách viděl odhadem kolem 20.
Gunnarsholt
Dnes jsem byl ve dvou etapách via Reykjavík přesunut do totálně odlehlé vědecké a rekultivační stanice v Gunnarsholt asi 3O km od sopky Hekla. Mimochodem, místní geolog nám říkal, že v rádiu byla hlášena její zvýšená aktivita a tedy není vhodné se pohybovat v její bezprostřední blízkosti!Účastním s zde mezinárodního training programu týkajícího se rekultivace degradované půdy a krajiny, které je na Islandu až 40%! Tak vysokého čísla se povedlo dosáhnout za 11 staletí trvajícího lidského osídlení:) Když přišli první vikingové ze Skandinávie, kolem roku 874 na Island, začali kácet místní „takzvané“ stromy a používat je jako doma s tím, že stejně jako doma dorostou, což se ale ve specifických islandských podmínkách nestalo. Odhaduje se, že Island byl v této době až z 25% plochy zalesněn, pokud se to tedy tak dá nazvat. Dalším faktorem bylo přehnané spásání dobytkem a islandskými koníky – poníky, které si sem dovezli. Také klima tu bylo trochu odlišné, prý bylo méně ledovců a podmínky trochu mírnější než dnes.
V rámci programu jsem byl přiřazen k skromnému počtu 5 účastníkům training programu. Jejich složení je hodně zajímavé a pocházejí z rozvojových zemí nebo spíš ze zemí 3. světa. Nicméně z nich mám nejnižší vzdělání, jsem nejmladší a jsem jediný bílý Evropan!
Skupina se skládá z Tunisana, Mongolky, Egypťanky s nezbytným šátkem, Uganďana a Uganďanky. Měl s nimi být ještě jeden Číňan, ale asi se někde zapomněl. Všichni mají minimálně MSc. (Master – úroveň našich inženýrů) vzdělání a měli by to být vědci. U Tunisana ale lehce pochybuji o jeho vědeckém pozadí, spíš vypadá na syna nějakého potentáta, který se vydal na výlet na bohatý sever.
Gunnarsholt je sídlo Soil Conservation Service of Iceland ( SCSI), které má za úkol obnovu degradované půdy a krajiny na celém Islandu. Měli bychom mít nějaké přednášky a exkurze a poté bychom se měli přesunout do Hvanneyri do školy, která se na programu také podílí. Měl bych s nimi absolvovat část jejich 7 týdenního programu a pak o tom napsat nějakou esej. Mají v rozvrhu také účast na mezinárodní konferenci International Forum on Soils, Society and Global Change. Dokonce by se měli setkat i s „primátorem Brna“:) jeho Excelencí Islandským prezidentem, který převzal nad konferencí záštitu a měl by tam promluvit!
Okolí Gunnarsholt je místem, kde proběhla úspěšná rekultivace původní „písečné pouště“ na lány na pěstování trávy. Ano, i na tak vlhkém místě jako je Island, může být písečná poušť na které naprosto nic neroste! Z krátkého úvodu ředitele SCSI jsme se dozvěděli, že místní okolí bylo takovou oblastí úplně bez vegetace ještě v roce 1927, kdy začali s rekultivací širokého dalekého okolí. Taková písečná poušť je složena ze sopečného nebo navátého písku, který je jak jinak než sopečného původu:), má obrovskou propustnost a vodivost, takže veškerá voda ze srážek zase odteče a tím pádem na něm vůbec neroste, dokonce ani lišejníky! Velkým problémem na Islandu je také větrná eroze hlavně v okolí těchto oblastí. Sopka Hekla zatím pro déšť nebyla vidět:( No snad ji ještě uvidím.
To je co? Už máme na Islandu dokonce i déšť! Chápu, musí to znít komicky, ale je tomu skutečně tak. Sami Islanďané si stěžovali, že skoro celé léto nepršelo nebo jen velmi málo. To je pro Island velmi neobvyklé a dokonce i místní lososi s tím měli problém při tahu do rodných tůní za účelem dalšího množení. Podle získaného svědectví jednoho z nich, se proto část lososů rozhodla vrátit se do oceánu a ještě trochu si užít života.
No, o víkendu se toho mnoho nestalo, za zmínku stojí snad jen sraz absolventů školy v Hvanneyri po 5O letech! Na to kolik jim muselo být, vypadali neuvěřitelně zachovale a aktivně. Napřed měli uvítací sezení, pak slavnostní večeři a poté, co jsem odešel do pokoje, rozjeli hlučnou párty. Chystal jsem se právě spát, když se najednou začala ozývat hudba a zpěv. Podle zvuků jsem to odhadl na tahací harmoniku, ale klidně mohli hrát třeba na nafouknutou ovci:) Byli šíleně vytrvalí, ani ve snu by mě nenapadlo, že nebudu moct spát kvůli lidem, kterým táhne na 80!:)
Počasí
Pro předpověď počasí jsem zvolil metodu „křišťálové“ koule z islandského kalcitu. Při pohledu do ní jsem zjistil očekávané počasí na následujících 120 hodin. Jenom člověk nesmí zapomenout výsledek vydělit 2, z důvodu Vám jistě známých vlastností výše uvedeného nerostu:) Bude pršet, pršet, pršet, pršet..............
Škola
Dneska jsem měl první přednášku ve škole, docela sranda, celá v islandštině včetně slidů ve kterých se občas vyskytla angličtina. Naštěstí byla „prófessorka“ hodně ochotná a měl bych od ní dostat materiály v Shakespearově jazyce. Na tento předmět je zapsáno asi 60 studentů, ale přítomni jsme byli jen dva! Nevím, asi se škola teprve rozjíždí a část z nich to má možná zapsané dálkově, ale i profesorka se dost divila. Jinak ve škole je už studentů docela dost, na ostatních předmětech jsem jich v posluchárnách viděl odhadem kolem 20.
Gunnarsholt
Dnes jsem byl ve dvou etapách via Reykjavík přesunut do totálně odlehlé vědecké a rekultivační stanice v Gunnarsholt asi 3O km od sopky Hekla. Mimochodem, místní geolog nám říkal, že v rádiu byla hlášena její zvýšená aktivita a tedy není vhodné se pohybovat v její bezprostřední blízkosti!Účastním s zde mezinárodního training programu týkajícího se rekultivace degradované půdy a krajiny, které je na Islandu až 40%! Tak vysokého čísla se povedlo dosáhnout za 11 staletí trvajícího lidského osídlení:) Když přišli první vikingové ze Skandinávie, kolem roku 874 na Island, začali kácet místní „takzvané“ stromy a používat je jako doma s tím, že stejně jako doma dorostou, což se ale ve specifických islandských podmínkách nestalo. Odhaduje se, že Island byl v této době až z 25% plochy zalesněn, pokud se to tedy tak dá nazvat. Dalším faktorem bylo přehnané spásání dobytkem a islandskými koníky – poníky, které si sem dovezli. Také klima tu bylo trochu odlišné, prý bylo méně ledovců a podmínky trochu mírnější než dnes.
V rámci programu jsem byl přiřazen k skromnému počtu 5 účastníkům training programu. Jejich složení je hodně zajímavé a pocházejí z rozvojových zemí nebo spíš ze zemí 3. světa. Nicméně z nich mám nejnižší vzdělání, jsem nejmladší a jsem jediný bílý Evropan!
Skupina se skládá z Tunisana, Mongolky, Egypťanky s nezbytným šátkem, Uganďana a Uganďanky. Měl s nimi být ještě jeden Číňan, ale asi se někde zapomněl. Všichni mají minimálně MSc. (Master – úroveň našich inženýrů) vzdělání a měli by to být vědci. U Tunisana ale lehce pochybuji o jeho vědeckém pozadí, spíš vypadá na syna nějakého potentáta, který se vydal na výlet na bohatý sever.
Gunnarsholt je sídlo Soil Conservation Service of Iceland ( SCSI), které má za úkol obnovu degradované půdy a krajiny na celém Islandu. Měli bychom mít nějaké přednášky a exkurze a poté bychom se měli přesunout do Hvanneyri do školy, která se na programu také podílí. Měl bych s nimi absolvovat část jejich 7 týdenního programu a pak o tom napsat nějakou esej. Mají v rozvrhu také účast na mezinárodní konferenci International Forum on Soils, Society and Global Change. Dokonce by se měli setkat i s „primátorem Brna“:) jeho Excelencí Islandským prezidentem, který převzal nad konferencí záštitu a měl by tam promluvit!
Okolí Gunnarsholt je místem, kde proběhla úspěšná rekultivace původní „písečné pouště“ na lány na pěstování trávy. Ano, i na tak vlhkém místě jako je Island, může být písečná poušť na které naprosto nic neroste! Z krátkého úvodu ředitele SCSI jsme se dozvěděli, že místní okolí bylo takovou oblastí úplně bez vegetace ještě v roce 1927, kdy začali s rekultivací širokého dalekého okolí. Taková písečná poušť je složena ze sopečného nebo navátého písku, který je jak jinak než sopečného původu:), má obrovskou propustnost a vodivost, takže veškerá voda ze srážek zase odteče a tím pádem na něm vůbec neroste, dokonce ani lišejníky! Velkým problémem na Islandu je také větrná eroze hlavně v okolí těchto oblastí. Sopka Hekla zatím pro déšť nebyla vidět:( No snad ji ještě uvidím.
sobota 18. srpna 2007
Pozdrav z Islandského víkendu
18.8.
Tak a máme tu víkend! V škole nikdo a co s volným časem? Po snídani jsem se rozhodl udělat si pěší výlet směrem k řece, která vytéká z nedalekého jezera. Takže jsem vyrazil do krásného islandského dne, jak jinak než pěšky! Pohybovat se pěšky po Islandu vzbuzuje značný zájem projíždějících řidičů a spolujezdců, protože chodící člověk zde působí značně exoticky:) Cestou mě míjelo velké množství terénních aut s přívěsem na koně. Jak už jsem psal v dřívějším postu, vlastnit na Islandu koně je součástí společenské prestiže. Takže je vidíte úplně všude, docela by mě zajímal poměr počtu lidí a koní na tomto řídce osídleném ostrově:) Nevím jestli je součást společenské prestiže nejen koně mít, ale také s ním pořád někam jezdit. Třeba jen pro zábavu sem tam, alespoň mi to tak přišlo:) Teď o víkendu člověk pomalu nevidí auto bez přívěsu. Co tomu říkají samotní koníci se mi nepodařilo zjistit....
Už mám zapsané předměty a musím říct, že došlo ke zcela zásadním změnám. Z původního rozvrhu nic nezbylo, prostě nejsou materiály v angličtině. Což je sice překvapivé, ale je to tak. Takže mám rozvrh nový a doufám, že mi ho ve škole schválí.
V rámci jednoho předmětu bych měl být celý příští týden na jihu Islandu v Gunnarsholt, kousek od sopky Hekla, kde bych se měl podílet na mezinárodním programu ohledně degradované půdy a krajiny. Pokud vše půjde dobře, mělo by z toho kápnout 8 ECTS kreditů:)
Jak to bude s mojí dostupností na netu zatím netuším, ale měl bych být dostupný na mobilu.
Kdo dosud nemá mé číslo, může si o něj napsat na email uvedený v záhlaví tohoto blogu. Číslo mu bude zasláno v případě úspěšného prověření žadatele a dále po složení administrativního poplatku ve výši 1000 ISK na účet, jehož číslo bude žadateli sděleno v průběhu procedury, která se řídí zákony kantonu Vaud Švýcarské konfederace a pravidly UNCITRAL pro vedení mezinárodní arbitráže.
Tak a máme tu víkend! V škole nikdo a co s volným časem? Po snídani jsem se rozhodl udělat si pěší výlet směrem k řece, která vytéká z nedalekého jezera. Takže jsem vyrazil do krásného islandského dne, jak jinak než pěšky! Pohybovat se pěšky po Islandu vzbuzuje značný zájem projíždějících řidičů a spolujezdců, protože chodící člověk zde působí značně exoticky:) Cestou mě míjelo velké množství terénních aut s přívěsem na koně. Jak už jsem psal v dřívějším postu, vlastnit na Islandu koně je součástí společenské prestiže. Takže je vidíte úplně všude, docela by mě zajímal poměr počtu lidí a koní na tomto řídce osídleném ostrově:) Nevím jestli je součást společenské prestiže nejen koně mít, ale také s ním pořád někam jezdit. Třeba jen pro zábavu sem tam, alespoň mi to tak přišlo:) Teď o víkendu člověk pomalu nevidí auto bez přívěsu. Co tomu říkají samotní koníci se mi nepodařilo zjistit....
Už mám zapsané předměty a musím říct, že došlo ke zcela zásadním změnám. Z původního rozvrhu nic nezbylo, prostě nejsou materiály v angličtině. Což je sice překvapivé, ale je to tak. Takže mám rozvrh nový a doufám, že mi ho ve škole schválí.
V rámci jednoho předmětu bych měl být celý příští týden na jihu Islandu v Gunnarsholt, kousek od sopky Hekla, kde bych se měl podílet na mezinárodním programu ohledně degradované půdy a krajiny. Pokud vše půjde dobře, mělo by z toho kápnout 8 ECTS kreditů:)
Jak to bude s mojí dostupností na netu zatím netuším, ale měl bych být dostupný na mobilu.
Kdo dosud nemá mé číslo, může si o něj napsat na email uvedený v záhlaví tohoto blogu. Číslo mu bude zasláno v případě úspěšného prověření žadatele a dále po složení administrativního poplatku ve výši 1000 ISK na účet, jehož číslo bude žadateli sděleno v průběhu procedury, která se řídí zákony kantonu Vaud Švýcarské konfederace a pravidly UNCITRAL pro vedení mezinárodní arbitráže.
pátek 17. srpna 2007
Čekání na start školy
Za poslední dva dny se v podstatě nic podstatného nestalo. Víceméně jsem si zařídil vše potřebné pro přežití a studování. Například jsem zjistil, že pokud bych chtěl chytat ryby v řece, tak musím mít povolení, ale v oceánu můžu chytat libovolně. V řekách tu žijí lososi a pstruzi. No budu se muset zeptat nějakého islandského spolustudenta jestli se dá něco oceánského chytit. Taková velryba na másle s několika tunami citrónu a kubíky smetanové koprové omáčky, mmmmmm:)
Každý den jsem udělal dvě průzkumné cesty po okolí. Cestou na mě občas něco islandsky pokřikovali rackové, pro které jsem byl v červené bundě asi moc rušivý element. Vůbec je tu hodně ptáků, občas se přežene nějaká ta letka nějakých blíže neidentifikovatelných husích objektů:)
Kolem školy je pár stromů vypadající jako přerostlý živý plot a kousek od hlavní příjezdové cesty do Hvanneyri je dokonce malý lesík, no lesík spíš shluk stromů. Slyšel jsem islandský vtip: “Co uděláte když se ztratíte v islandském lese? Narovnáte se a podíváte se přes stromy kudy ven“:) Pokud tu jsou nějaké stromy, tak jsou skutečně hodně malé a zakrslé, nejčastěji břízy. Počasí je stále pěkné a dohlednost skvělá, z jednoho místa před školou jsou vidět dva ledovce, které jsou od sebe vzdáleny kolem 160km.
Zatím jsem jediný zahraniční student, snad by ještě měl přijet jeden žabožrout (Francouz), ale nevím nevím, víno je tu docela drahé a výběr sýrů nic moc, o jedlých obojživelnících nemluvě. Ale určitě bych ho rád viděl, protože vidět Francouze, co mluví anglicky se člověku poštěstí párkrát za život:)
Dnes jsem měl meeting ohledně předmětů, které mi budou moci nabídnout v angličtině. Anglicky tady mluví na velice slušné úrovni každý, jen ne všechny materiály mají v angličtině. No uvidíme, něco jsme dali dohromady za potřebných 30 ECTS kreditů a teď to jen realizovat.
Za poslední dva dny se v podstatě nic podstatného nestalo. Víceméně jsem si zařídil vše potřebné pro přežití a studování. Například jsem zjistil, že pokud bych chtěl chytat ryby v řece, tak musím mít povolení, ale v oceánu můžu chytat libovolně. V řekách tu žijí lososi a pstruzi. No budu se muset zeptat nějakého islandského spolustudenta jestli se dá něco oceánského chytit. Taková velryba na másle s několika tunami citrónu a kubíky smetanové koprové omáčky, mmmmmm:)
Každý den jsem udělal dvě průzkumné cesty po okolí. Cestou na mě občas něco islandsky pokřikovali rackové, pro které jsem byl v červené bundě asi moc rušivý element. Vůbec je tu hodně ptáků, občas se přežene nějaká ta letka nějakých blíže neidentifikovatelných husích objektů:)
Kolem školy je pár stromů vypadající jako přerostlý živý plot a kousek od hlavní příjezdové cesty do Hvanneyri je dokonce malý lesík, no lesík spíš shluk stromů. Slyšel jsem islandský vtip: “Co uděláte když se ztratíte v islandském lese? Narovnáte se a podíváte se přes stromy kudy ven“:) Pokud tu jsou nějaké stromy, tak jsou skutečně hodně malé a zakrslé, nejčastěji břízy. Počasí je stále pěkné a dohlednost skvělá, z jednoho místa před školou jsou vidět dva ledovce, které jsou od sebe vzdáleny kolem 160km.
Zatím jsem jediný zahraniční student, snad by ještě měl přijet jeden žabožrout (Francouz), ale nevím nevím, víno je tu docela drahé a výběr sýrů nic moc, o jedlých obojživelnících nemluvě. Ale určitě bych ho rád viděl, protože vidět Francouze, co mluví anglicky se člověku poštěstí párkrát za život:)
Dnes jsem měl meeting ohledně předmětů, které mi budou moci nabídnout v angličtině. Anglicky tady mluví na velice slušné úrovni každý, jen ne všechny materiály mají v angličtině. No uvidíme, něco jsme dali dohromady za potřebných 30 ECTS kreditů a teď to jen realizovat.
středa 15. srpna 2007
Vracení auta
14.8.
Dneska jsem společně s místní IT správkyní řešil problém připojení k internetu a opět nepořešil. Ze začátku to vypadalo, že je chyba někde v mém systému, ale teď si tím tak jistý nejsem, poté co jsem si prohlédnul pár systémových logů. Byl tady dokonce nějaký místní IT expert, který prý nastavoval síť, ale doteď nejsem připojen na net. Uvidíme zítra.
Po marném pokusu o připojení jsem se odebral do Reykjavíku vrátit auto do půjčovny. Cesta probíhala klidně a plynule, zklamu Vás, žádné „komedie“ kolem mýtné brány nenastaly:) Nicméně se mi povedlo ztratit se v Reykjavíku i když jsem měl mapu a ulice jsou na každém rohu značené. Problém byl překvapivě jinde. Člověk musí naprosto přesně vědět kam jede, protože ve většině případů je téměř nemožné se otočit. Po kroužení v soustředných kruzích s jednou zastávkou na dotankování, protože se vrací plně natankované auto (měl jsem půjčenou úplně novou Toyotu Yaris s naprosto neuvěřitelně nízkou spotřebou) jsem nakonec dorazil do půjčovny schované v bloku různých kancelářských a skladových domů. Vracení je jednoduché, předáte klíče a jdete si po svých. Což jsem také udělal a odkráčel jsem směrem k centru města. Reykjavík je trochu netypické evropské město, skoro nemá veřejnou dopravu, cestou jsem viděl jen jednu linku busu. Z toho plyne obrovské množství aut, která jezdí a stojí úplně všude. Dále s tím souvisí nedostatek chodníků, které chybí hlavně mimo centrum, protože se předpokládá, že máte auto a všude jezdíte. V čistě obytných částech města je to o něco lepší.
Prošel jsem si zhruba centrum Reykjavíku a přes kopec s hojně zobrazovaným betonovým kostelem před kterým je socha Leifra Eiricssona, objevitele Ameriky:) jsem dorazil k centrální bus stanici BSÍ, která stojí hned vedle letiště v Reykjavíku, které se ale používá pouze pro vnitrostání a vyhlídkové lety. No a pak jsem počkal na takovou větší sedadlovou dodávku plnící funkci autobusu. No do Borgarnes se mnou jely jen 4 holky, kterým ještě asi nebylo 18, protože jinak by určitě jeli autem. Z Borgarnes mě hodila do Hvanneyri mezinárodní koordinátorka jejím lehce obřím 4x4.
Tak to je asi dnes všechno....
Dneska jsem společně s místní IT správkyní řešil problém připojení k internetu a opět nepořešil. Ze začátku to vypadalo, že je chyba někde v mém systému, ale teď si tím tak jistý nejsem, poté co jsem si prohlédnul pár systémových logů. Byl tady dokonce nějaký místní IT expert, který prý nastavoval síť, ale doteď nejsem připojen na net. Uvidíme zítra.
Po marném pokusu o připojení jsem se odebral do Reykjavíku vrátit auto do půjčovny. Cesta probíhala klidně a plynule, zklamu Vás, žádné „komedie“ kolem mýtné brány nenastaly:) Nicméně se mi povedlo ztratit se v Reykjavíku i když jsem měl mapu a ulice jsou na každém rohu značené. Problém byl překvapivě jinde. Člověk musí naprosto přesně vědět kam jede, protože ve většině případů je téměř nemožné se otočit. Po kroužení v soustředných kruzích s jednou zastávkou na dotankování, protože se vrací plně natankované auto (měl jsem půjčenou úplně novou Toyotu Yaris s naprosto neuvěřitelně nízkou spotřebou) jsem nakonec dorazil do půjčovny schované v bloku různých kancelářských a skladových domů. Vracení je jednoduché, předáte klíče a jdete si po svých. Což jsem také udělal a odkráčel jsem směrem k centru města. Reykjavík je trochu netypické evropské město, skoro nemá veřejnou dopravu, cestou jsem viděl jen jednu linku busu. Z toho plyne obrovské množství aut, která jezdí a stojí úplně všude. Dále s tím souvisí nedostatek chodníků, které chybí hlavně mimo centrum, protože se předpokládá, že máte auto a všude jezdíte. V čistě obytných částech města je to o něco lepší.
Prošel jsem si zhruba centrum Reykjavíku a přes kopec s hojně zobrazovaným betonovým kostelem před kterým je socha Leifra Eiricssona, objevitele Ameriky:) jsem dorazil k centrální bus stanici BSÍ, která stojí hned vedle letiště v Reykjavíku, které se ale používá pouze pro vnitrostání a vyhlídkové lety. No a pak jsem počkal na takovou větší sedadlovou dodávku plnící funkci autobusu. No do Borgarnes se mnou jely jen 4 holky, kterým ještě asi nebylo 18, protože jinak by určitě jeli autem. Z Borgarnes mě hodila do Hvanneyri mezinárodní koordinátorka jejím lehce obřím 4x4.
Tak to je asi dnes všechno....
Jak jsem dorazil do Hvanneyri
13.8.2007
Celá má dnešní anabáze začala dnes v 5 hodin v noci, kdy jsem byl nuceně probuzen, abych stihl ranní let do Kodaně. Na samotném letu nebylo nic zvláštního kromě toho, že na palubě bylo větší než malé množství „typicky“ skandinávských muslimských rodin. Dále jsem pokračoval letem do Keflavíku, jehož start byl strašně rychlý a krátký, no kapitán v průběhu boardingu hlásil, že máme zpoždění. Poté se letadlo skoro 3 hodiny pohupovalo nad Atlantikem, když se najednou mezi mraky objevil ledovec a kus země. Letěli jsme ještě asi 15 minut a poté jsme lehce dosedli do Keflavíku. Sice jsem se dočetl, že americká letecká základna byla zrušena, ale seděl tam párek tankovacích letadel, jedna F-16 a malý tryskáč. Hala letiště v Keflavíku je skutečně malinká velikostí připomíná spíš obchodní dům, teda až na ty nástupní mosty. Na radu pana profesora ze školy jsem si hned na letišti pronajal auto. Nebylo to sice nijak levné, ale vzhledem k množství věcí, vzdálenosti do školy a faktu, že se stejně musím vrátit do Reykjavíku vyřídit si povolení k pobytu, ID číslo se to později ukázalo jako nejlepší řešení.
Cesta do hlavního města Islandu probíhala hladce, provoz byl mírný, ale postupně houstl jak jsem se blížil k městu. Reykjavík a oblast kolem něj má asi 180tis. obyvatel (víc než polovina obyvatel Islandu) a na tak malé město se mi zdál neuvěřitelně rozlehlý. Na Islandu se řídí snadno, lidé tu jezdí dost slušně a také relativně pomalu. Mimo město je tu maximálně 90 a neviděl jsem nikoho, kdo by rychlost výrazně překročil. Jinak mezi auty převládají terénní 4x4 všech značek včetně amerických ,které mají naprosto neuvěřitelně obří rozměry. V půjčovně jsem sice dostal mapu Islandu a Reykjavíku, ale jel jsem podle toho, kde jsem viděl hory a pak už jsem se strefil na silnici č. 1, která vede kolem celého ostrova.
Tak si to takhle svištím po Islandské magistrále ( ve skutečnosti vypadá jako naše běžná silnice 1. třídy) a dostávám se k nádhernému fjordu se špičatými kopci, když tu náhle se silnice rozdvojuje a na cedulích jsou stejné nápisy. Rozmýšlím se kudy pojedu a to tak dlouho, že mi nezbude nic jiného než pokračovat rovně:) Takže jedu asi ještě kilometr a najednou se silnice zanořuje do tunelu! Periferním viděním jenom zahlédnu, že je to placený tunel, ale je mi divné, že tu nejsou žádné mýtné brány. Odbočit se nedá, takže musím do něj. Chvilku před tím než tam vjedu si vzpomenu na mapu Islandu s naznačenou silnicí napříč fjordem.... Tunel je strašně dlouhý ( později zjišťuji, že má 6km) a asi v polovině se najednou rozšiřuje a stoupá. Najednou se objevuje světlo na konci tunelu a s ním i mýtná brána:)))
Samozřejmě zůstávám ve svém pruhu a těsně před mýtnou bránou míjím nápis, že jedu pruhem pro auta, která mají dálkovou platbu. Projedu mýtnou bránou, ale jsem nahranej na video, takže točím hned za ní na parkoviště a platím to kartou osobně a bez auta islandské krásce, která se pobaveně usmívá. Udělám pár fotek okolí a nasedám. Nakonec jsem nebyl sám, když odjíždím, tak tam jdou platit ještě dva řidiči. Po několika kilometrech se napojuje druhé rameno rozdvojené před tunelem a
zahlédnu ukazatel Reykjavík 96 km! To druhé rameno je totiž kolem celého fjordu. Teď už nelituji mýtného, někdy je dobré nestihnout odbočit:)
Jinak většina křižovatek, která nemají semafory jsou dvouproudové kruhové objezdy a islanďané mají nějakou zvláštní úchylku předjíždět přímo na nich! Po asi hodině jízdy z Reykjavíku přijíždím k Borgarnes, což je takové osamělé městečko v ústí řeky do fjordu asi 13 km od univerzity v Hvanneyri. Bus jezdí jenom do Borgarnes do Hvanneyri pěšky nebo stopem, ještě, že jedu s bagáží autem.
Po příjezdu nacházím ve zcela prázdné škole asi nějakou studijní referentku ( kdo to má poznat podle těch naprosto nic neříkajících nápisů), která se mě napřed zeptá jestli nechci přijet až zítra?!Když jí vysvětlím, že jedu přímo z letiště, tak mi řekne, že ve škole dnes není zahraniční koordinátorka, ale během 10 minut telefonování mi předá klíče od pokoje, kde mě na noc provizorně ubytují. Takže věci z auta nastěhuju do pokoje a jedu nakupovat do Borgarnes do supermarketu. Ceny jsou o něco vyšší než u nás, ale v porovnání s ostatními cenami služeb to jde. Vracím se, najím se a jdu se projít po okolí nad kterým vyčnívá horský hřeben na jehož vršku jsou sem tam stopy sněhu. Teď to dopíšu a jdu spát, zítra musím do Reykjavíku:)
Celá má dnešní anabáze začala dnes v 5 hodin v noci, kdy jsem byl nuceně probuzen, abych stihl ranní let do Kodaně. Na samotném letu nebylo nic zvláštního kromě toho, že na palubě bylo větší než malé množství „typicky“ skandinávských muslimských rodin. Dále jsem pokračoval letem do Keflavíku, jehož start byl strašně rychlý a krátký, no kapitán v průběhu boardingu hlásil, že máme zpoždění. Poté se letadlo skoro 3 hodiny pohupovalo nad Atlantikem, když se najednou mezi mraky objevil ledovec a kus země. Letěli jsme ještě asi 15 minut a poté jsme lehce dosedli do Keflavíku. Sice jsem se dočetl, že americká letecká základna byla zrušena, ale seděl tam párek tankovacích letadel, jedna F-16 a malý tryskáč. Hala letiště v Keflavíku je skutečně malinká velikostí připomíná spíš obchodní dům, teda až na ty nástupní mosty. Na radu pana profesora ze školy jsem si hned na letišti pronajal auto. Nebylo to sice nijak levné, ale vzhledem k množství věcí, vzdálenosti do školy a faktu, že se stejně musím vrátit do Reykjavíku vyřídit si povolení k pobytu, ID číslo se to později ukázalo jako nejlepší řešení.
Cesta do hlavního města Islandu probíhala hladce, provoz byl mírný, ale postupně houstl jak jsem se blížil k městu. Reykjavík a oblast kolem něj má asi 180tis. obyvatel (víc než polovina obyvatel Islandu) a na tak malé město se mi zdál neuvěřitelně rozlehlý. Na Islandu se řídí snadno, lidé tu jezdí dost slušně a také relativně pomalu. Mimo město je tu maximálně 90 a neviděl jsem nikoho, kdo by rychlost výrazně překročil. Jinak mezi auty převládají terénní 4x4 všech značek včetně amerických ,které mají naprosto neuvěřitelně obří rozměry. V půjčovně jsem sice dostal mapu Islandu a Reykjavíku, ale jel jsem podle toho, kde jsem viděl hory a pak už jsem se strefil na silnici č. 1, která vede kolem celého ostrova.
Tak si to takhle svištím po Islandské magistrále ( ve skutečnosti vypadá jako naše běžná silnice 1. třídy) a dostávám se k nádhernému fjordu se špičatými kopci, když tu náhle se silnice rozdvojuje a na cedulích jsou stejné nápisy. Rozmýšlím se kudy pojedu a to tak dlouho, že mi nezbude nic jiného než pokračovat rovně:) Takže jedu asi ještě kilometr a najednou se silnice zanořuje do tunelu! Periferním viděním jenom zahlédnu, že je to placený tunel, ale je mi divné, že tu nejsou žádné mýtné brány. Odbočit se nedá, takže musím do něj. Chvilku před tím než tam vjedu si vzpomenu na mapu Islandu s naznačenou silnicí napříč fjordem.... Tunel je strašně dlouhý ( později zjišťuji, že má 6km) a asi v polovině se najednou rozšiřuje a stoupá. Najednou se objevuje světlo na konci tunelu a s ním i mýtná brána:)))
Samozřejmě zůstávám ve svém pruhu a těsně před mýtnou bránou míjím nápis, že jedu pruhem pro auta, která mají dálkovou platbu. Projedu mýtnou bránou, ale jsem nahranej na video, takže točím hned za ní na parkoviště a platím to kartou osobně a bez auta islandské krásce, která se pobaveně usmívá. Udělám pár fotek okolí a nasedám. Nakonec jsem nebyl sám, když odjíždím, tak tam jdou platit ještě dva řidiči. Po několika kilometrech se napojuje druhé rameno rozdvojené před tunelem a
zahlédnu ukazatel Reykjavík 96 km! To druhé rameno je totiž kolem celého fjordu. Teď už nelituji mýtného, někdy je dobré nestihnout odbočit:)
Jinak většina křižovatek, která nemají semafory jsou dvouproudové kruhové objezdy a islanďané mají nějakou zvláštní úchylku předjíždět přímo na nich! Po asi hodině jízdy z Reykjavíku přijíždím k Borgarnes, což je takové osamělé městečko v ústí řeky do fjordu asi 13 km od univerzity v Hvanneyri. Bus jezdí jenom do Borgarnes do Hvanneyri pěšky nebo stopem, ještě, že jedu s bagáží autem.
Po příjezdu nacházím ve zcela prázdné škole asi nějakou studijní referentku ( kdo to má poznat podle těch naprosto nic neříkajících nápisů), která se mě napřed zeptá jestli nechci přijet až zítra?!Když jí vysvětlím, že jedu přímo z letiště, tak mi řekne, že ve škole dnes není zahraniční koordinátorka, ale během 10 minut telefonování mi předá klíče od pokoje, kde mě na noc provizorně ubytují. Takže věci z auta nastěhuju do pokoje a jedu nakupovat do Borgarnes do supermarketu. Ceny jsou o něco vyšší než u nás, ale v porovnání s ostatními cenami služeb to jde. Vracím se, najím se a jdu se projít po okolí nad kterým vyčnívá horský hřeben na jehož vršku jsou sem tam stopy sněhu. Teď to dopíšu a jdu spát, zítra musím do Reykjavíku:)
čtvrtek 2. srpna 2007
Vzhůru na Iceland!
Kdybych si tak mohl zabalit všechno co bych chtěl, tak odhaduji, že bych zaplnil standardní letecký kontejner.... Ach jo:)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)