Objeli jsme celý Island!

10.10.

Na cestu kolem celého ostrova jsme se konečně vydali v pátek odpoledne. Cestu máme naplánovanou po silnici No. 1 přímo na sever až do rybářského městečka Husavík, který leží už jen kousek pod polárním kruhem. Alex stále tvrdí, že ho musel pojmenovat nějaký Čech a že někde musí být i Slepicvík:)! V Husavíku jsme chtěli jít druhý den ráno na projížďku po zálivu s pozorováním velryb. K vidění tam totiž bývá spousta druhů včetně kosatek a plejtváka obrovského! Celou cestu do Husavíku prší a hlavně na šotolině je déšť dost nepříjemný, navíc si uděláme ještě malou zajížďku kolem fjordů, ale moc z nich přes mlhu a déšť není vidět. Jedinou zajímavou věcí je jednosměrný asi 3 km dlouhý tunel ve skále nad mořem, ve kterém jsou vykutaná místa na vyhnutí s protijedoucími auty! No, náklaďák bych tam potkat nechtěl, protože by to znamenalo couvat několik set metrů k nejbližšímu rozšířenému místu. Dokonce tady někde na severu staví tuneláři z Metrostavu tunel a kus silnice. No mám s touhle firmou osobní zkušenost a jestli se chovají a tunelují jako v ČR, tak se Island pěkně prohne! Cestou projíždíme přes Akureyri, druhé největší islandské město a centrum severu, které má letištní dráhu na násepu přímo uprostřed fjordu! Jedeme už potmě, takže toho už moc nevidíme, ale bude vypadat podobně jako ostatní města tady. Takže klasické skandinávské domečky občas pobité vlnitým plechem a zbytek účelný beton podobný našim socialistickým stavbám. Prostě hnus. Jediné domy, které tady opravdu stojí za to, jsou rekreační chaty a sruby, ty jsou alespoň ze dřeva a vypadají moooc pěkně.

Po strastiplných asi 500 km konečně dorážíme do Husavíku, kde se ubytujeme v dřevěných chatkách. To už se schyluje k pořádné sněhové bouři, která nakonec zuří celou noc a většinu následujícího dne. Ráno při pohledu na lehce zasněžené okolí bičované naprosto příšerným větrem opouštíme myšlenku vydat se na moře a vydáváme se na jih. Stejně v přístavu nikdo není. Jooo a podle předpovědi mělo jen lehce pršet a žádný vítr být neměl. V Husavíku dokonce nešel ani proud, takže ani do velrybího muzea se nepodíváme.
Cesta na jih je skutečně pěkně vzrušující. Ze začátku jsme si mysleli, že sněhové bouři jsme ujeli a že zuří jenom na pobřeží. Po asi 50 km jízdy a vystoupání na náhorní planinu se ale objeví znovu v podobě skutečného sněhového a hlavně větrného pekla. Silnice se změní v bílou klouzačku a na půjčeném autě ještě k tomu s automatickou převodovkou začíná rallye letní gumy! Někde u jezera Mývatn dostávám smyk a kloužeme napříč silnicí jako na sáňkách, naštěstí dokážu díky ABS a kroucení volantem zůstat na silnici, ufff! Dál už cesta pokračuje velmi pomalu, začíná foukat velmi silný vítr a sotva vidíme od jednoho oranžového patníku k druhému, které jsou tady mimochodem mnohem blíž u sebe než na kontinentu. Teď už vím proč! Občas zkouším brzdou klouzavost silnice a několikrát musíme úplně zastavit, protože nevidíme na krok. Alex mi kontroluje vzdálenost od pravé krajnice a hlásí mi kam mám jet, abych jel alespoň trochu rovně a nezahučeli jsme do příkopu. Zastavujeme abychom se podívali po čem vlastně jedeme a ke svému zděšení zjištuju, že na silnici je jen uježděná vrstva ledu posypaná sněhem. Chodit se na tom moc nedá, spíš je to na brusle, jak se na tom mohlo udrželo auto s letníma gumama nechápu doteď... Nakonec těch kritických asi 100 km překonáváme v pořádku, ale občas bylo i 20 km/hod moc vysoká rychlost. Cestou nás míjela asi jen 4 auta.

Další krátkou tankovací a hlavně obědovou zastávkou na cestě je malé městečko Egilsstadir na severovýchodě země. Pak už se vydáváme dál na jih a šotolinovou cestou přes průsmyk, opět po dlouhé době vidíme oceán a s radostí k němu klesáme. Tam už cesta ubíhá velmi rychle a vine se na pobřeží kolem několika fjordů. V jednom z nich je jako jediná civilizace loď, plovoucí lososí farma a kousek dál se nám u silnice předvádí v klidu přežvykující paní Sobová s malým Sobíkem! Alex si řízení vysloveně užívá a už mu ani nevadí, že nemůže řadit:) Poté je několik kilometrů hlavní silnice No. 1 vyhrabáno ve stále aktivním kamenito-písečném sesuvu přímo nad oceánem! Kdybych to neviděl na vlastní oči, nikdy bych nevěřil, že je něco takového možné. Druhý den cestování zakončujeme v rybářském městečku Höfn, kde nacházíme azyl v docela pěkném penzionu.
Ráno si procházíme přístav a vyrážíme dál na jih podél největšího evropského ledovce Vatnajökull. Párkrát zastavíme, zvlášť zastávka u nádherné ledovcové laguny Jökulsárlón stojí za to. Výběžek ledovce tam vyhloubil 190 m hlubokou lagunu kousek od pobřeží, která je navíc plná plovoucích úlomků ledovce. Naprostá nádhera a ještě k tomu není laguna tichá, ale stále se ozývají tlumené, duté zvuky praskajícího a žbluňkajícího ledu:) Potom na chvilku zastavujeme u malých, téměř kapesních sopek o průměru několika desítek centimetrů až po kužely kolem 10 metrů! Následuje několik set docela nudných kilometrů skrz islandské pouště a lávová pole úplnou rovinou na pobřeží mezi oceánem a ledovci.
Konečně si spravujeme chuť asi 10 km horským výjezdem k ledovci Mýrdalsjökull, který skrývá obrovskou asi 10 x 14 km kalderu velice aktivní sopky Katla. Ale jinak je to ideální místo na vysokohorskou procházku s výhledem na oceán:)

No a nakonec už nám zbývalo vyrazit asi 50 km do vnitrozemí k sopce Hekla. Počasí bylo stále super a my měli docela dost času, takže jsme si udělali i lehce terénní výlet spojený s piknikem a výhledem právě na tuto nejaktivnější evropskou sopku. Každých asi 10 let dojde k nějaké té erupci, naposled lehce soptila v roce 2000. Pak už jsme to stočili přímo do Reykjavíku a do základního tábora, školy ve Hvanneyri.
Jinak Islanďani jsou velice slušní řidiči a když je už chcete předjet, tak vám bliknou pravým blinkrem, že můžete a dělají to dokonce i řidiči kamionů.


PS: Nemyslete si, že se jen tak flákám a cestuju kolem Islandu! Minulý týden jsem kromě cestování a hromady úkolů vyrazil i s Alexem sázet stromky v okolí školy. Sázelo dost studentů, učitelů a dokonce i rektor s náma pobíhal po úplně promáčené louce, která by nepochybně v ČR byla označena jako bažina. Hrál nám k tomu kanadský učitel na dudy a cítil jsem se jako někde ve Skotsku. Nikdy bych nevěřil, jaká může být sázení stromků zábava, teda než přišla lehká islandská bouře a zahnala nás všechny do školy. Jooo, Goretexový boty jsou super věc, ale nesmí vám tam voda natéct vrchem:)