Přijel mě navštívit Alexboy!

1.10.


Podle očekávání se zjevil na jediném mezinárodním letišti v Keflavíku. Pro mě to znamenalo s předstihem zajistit pronájem auta a další drobnosti ohledně jeho pobytu. Tobba nám zařídila pronájem auta přes školu, která by měla mít velkou slevu. Měl jsem dohodnuto, že si auto vyzvednu v Borgarnes a pojedu Alexboye vyzvednout na letiště. Když jsem došel k autu, tak jsem s úžasem zjistil, že má automatickou převodovku! Předtím jsem s takto vybaveným autem jel jenom jednou a ještě k tomu jen pár kilometrů. Tentokrát jsem měl s tímto automatickým „udělátorem“ dojet až do 120 km vzdáleného Keflavíku a zpátky. Zeptal jsem se, jak se hýbe tou divnou pákou, když chcete jet dopředu nebo dozadu a po pokusném obkroužení parkoviště vyrazil směr letiště. Cesta ubíhala rychle, jen jsem prvních asi 5O km neustále šlapal levou nohou po podlaze a pravou rukou téměř až úchylně ošahával tu podivnou páku s čudlíkem, co vypadá spíš jako výhybka nebo páka plynu v letadle:)

S Alexboyem jsme se vrátili přímo do školy a hned naplánovali výlety na víkend. V sobotu jsme jezdili jen tak po okolních fjordech a udělali si pěší výlet ve svěžím lehkém dešti ke Glymuru, což je nejvyšší vodopád na Islandu. Fakt nádherná krajina a pustina. Samotný vodopád je ale skryt v obrovské skalní průrvě. Nicméně je v okolí hromada dalších, takže si rozhodně vody užijete! V neděli jsme vyrazili na dlouhou cestu k ledovci Snaefelljökull a postupně projeli skoro celý poloostrov na kterém se tato sopka a vrcholový ledovec nachází. Ze začátku to byla nádherná asfaltová cesta, která se však během zkratko-cesty přes průsmyk k rybářské vesnici Olafsvíku, změnila v šotolinu. Skutečně silný řidičský zážitek, ale to nejlepší nás teprve čekalo! Cestou zpátky kolem dokola vlastní sopky a ledovce jsme konečně narazili na to, co jsme hledali, a to horskou cestu k vlastnímu ledovci. Cesta se vinula asi 7 km až těsně pod ledovec a měnila se z kamenité lávové až po cestu složenou pouze a jenom z kompaktního sopečného popela-pumice. Sklon byl místy dost neuvěřitelný, nicméně naše pronajaté „automatické přibližovadlo“ ho zvládlo překvapivě bez problémů. Občas jsem měl pocit, že jedeme do nebe, jindy zase při pohledu do černých sopečných propastí spíš do pekla. Přemýšlel jsem, jaký osud by nás čekal v případě sopečné erupce a dospěl jsem k poněkud překvapivému závěru, že bychom se pravděpodobně utopili v obrovské mase vody z ledovce! Člověk by normálně očekával něco jako usmažení za živa, zasypání popelem nebo ukamenování lávou, ale tohle?! To je zkrátka Island a většina věcí tady prostě funguje jinak, než jak obvykle předpokládáte. Za ty 3 dny jsme najeli něco kolem 800 km a i z tohoto čísla si můžete udělat jistý obrázek o odlišnosti od kontinentální Evropy. Všechno je tu kromě jiného strašně daleko:)