O neexistenci byrokracie na Islandu

31.8.

Jsem tu sice jen necelé tři týdny, ale i za tak krátkou dobu jsem měl možnost trochu poznat základní administrativní procesy. Například postup při získání identifikačního čísla Kennitala, které je naprosto nezbytné pro delší než turistický pobyt a pro registraci jako student nebo zřízení bankovního účtu. Žádost o číslo jsme podali ze školy po vyplnění jednoho velmi jednoduchého a především jednostránkového formuláře, přiložili kopii pasu a elektronicky odeslali na úřad do Reykjavíku. Neuplynul ani týden a přišel email s mojí Kennitalou! Naprosto si nedovedu představit podobnou proceduru v České republice z pozice cizince. Předpokládám, že by příslušný úřad požadoval rodný list alespoň jednoho z pradědečků, výpis z rejstříku trestů obou států, potvrzení o bezdlužnosti a zcela nezbytné potvrzení o bezinfekčnosti:) Celá procedura by pravděpodobně trvala v řádech měsíců v horším případě roků. Dále by „c. k.“ úředník podrobně zkoumal důvody pro takový pobyt (např. jestli hodláte/nehodláte vyvíjet na území ČR trestnou činnost) a nakonec by možná stvrdil příslušný dokument otiskem kulatého razítka pod přesně stanoveným úředním úhlem vzhledem k podložce. Toť byrokratický sen Sira Humphreyho z britského seriálu Jistě, pane ministře!
Nevím jestli je to dané počtem obyvatel nebo spíš přírodními podmínkami, ale tady by prostě nikdo na dlouhé procedury nečekal a zařídil by se podle svého.

Konečně zažívám pravé islandské počasí, jemně prší s malými přestávkami asi už 6. den a teplota se pohybuje kolem 10 °C. Na protějších relativně starých tercierních kopcích se objevil vodopád, na místě kde bych ho rozhodně nečekal a který tam ještě před týdnem nebyl. No někde se to obrovské množství vody objevit musí, ne? Voda v okolí Borgarnes dle tvrzení jedno místního geologa zasakuje až do hloubky kolem 3 km a proto je zde hodně termálních pramenů využívaných předevších na centrální vytápění širokého dalekého okolí. Dnes jsem šel doplnit zásoby do místního obchůdku a při této příležitosti jsem vyzkoušel nepromokavost svého vybavení. Zkouška proběhla vcelku úspěšně, co jsem však ale nečekal, byl téměř horizontální déšť od moře cestou zpátky. Mýdlo jsem sebou bohužel neměl... Většinou tady totiž fouká studený vítr z hor, čemuž se obyvatelé Hvanneyri snaží zabránit sázením stromků, ale silně pochybuji o smysluplnosti takového konání v místních podmínkách. To by tady museli vysadit hustý a vysoký prales, což se jim v příštích 250 letech asi těžko povede.