Totálně vulkanický Island!

31.10.

Konečně jsem se odhodlal napsat pár řádek o vulkanismu, sopkách, s tím souvisejících ledovců a ultra gigantických povodní. Celý ostrov je naprosto unikátní tím, že byl kompletně vytvořen pouze vulkanickou činností, geologicky teprve nedávno a to přibližně před 16 miliony lety. Taky je možný říct, že je to vlastně část mořského dna. Island vznikl v severní části Atlantického hřbetu, který probíhá celým ostrovem přibližně od jihu na sever. Zvedá se z mořského dna 2 km na hladinu a pak ještě další až 2 km nad ní, které tvoří vlastní ostrov. Tento hřbet je také místem vzniku evropské a americké litosférické desky, takže západní polovina ostrova je už geologicky v Americe, zatímco východní ještě v Evropě. Každá deska cestuje svou vlastní rychlostí 1 cm za rok, takže Island za rok povyroste do šířky o 2 cm:) Dále je tu ještě několik menších zlomů a prasklin navazujících na výše uvedený hřbet. Všechny zlomy dohromady jsou zdrojem veškeré místní vulkanické činnosti. Škola v Hvannneyri se nachází už na americké desce, ale bohužel neleží v současně aktivní oblasti:( Sice je v okolí několik silných termálních pramenů, využívaných hlavně pro místní vytápění, ale to je asi tak všechno. Naopak je okolí geologicky složeno z nejstarších hornin na Islandu.

Dnešní vulkanicky aktivní oblasti Islandu se až na výjimky (Snaefell) nacházejí podél nebo přímo na hlavním zlomu a jsou tvořeny asi 30 samostatnými centrálními vulkány. Centrální vulkány patří většinou mezi štítové vulkány (shield volcano), ale v menším měřítku jsou zastoupeny i stratovulkány (stratovolcano) a pak ještě různé kombinované druhy jako třeba Hekla nebo prasklina Laki (Laki fissure). Island je také jedinečný tím, že má všechny druhy sopek a vůbec všechny typy vulkanismu. Zajímavé je, že tu může dojít k erupci na úplně rovném povrchu, kde žádná sopka zatím není! K nějakým těm erupcím tu dochází v průměru každé 2-3 roky. Jinak hlavní město Reykjavík může klidně postihnout stejný osud jako Pompeje...!

Takže co tu máme aktivní?

Hekla
Je kombinací všech možných typů vulkánů a také láva, sopečný popel co z ní vychází jsou velmi proměnlivé. Je to krásný, 1491 metrů vysoký kopeček s podélnou asi 5 km dlouhou prasklinou. Na vrcholu se nachází jen několik malých kráterů. V poslední době (30 letech) je aktivní každých asi 10 let, naposledy v roce 2000. Když dojde k erupci, která je v naprosté většině explozivní, dochází k zasypání širokého, dalekého okolí sopečným popelem, který je doprovázen výlevem lávy po úbočí hory. U její erupce bych ještě chtěl být:) Trochu podrobněji se na oblast Hekly a obnovu lesa kolem můžete podívat na www.hekluskogar.is



Katla
Tady přestává sranda! Katla je velký centrální vulkán s lehce obří 11 x 8 km kalderou, která sahá až do výšky 1480 metrů. Většinu samotného vulkánu pokrývá ledovec Mýrdalsjökull a s ním právě přestává ta sranda. Zjednodušeně řečeno, pokud dojde k erupci pod ledovcem, tak dochází k extrémně rychlému tání ledu (často roztaje i několik km3!) a k vytvoření ledovcového kotlíku (ice cauldron). Voda se hromadí v kaldeře až do okamžiku, kdy dojde k průlomu stěny ledovce nebo ho voda prostě podteče (voda si najde cestu vždycky:), a všechna najednou odtéká do údolí nebo přímo do moře. Tento druh povodně se nazývá islandsky jökulhlaup a provázel všechny dosud zaznamenané erupce Katly. Kolik vody při takovém jökulhlaupu odteče? Největší odtok po erupci Katly se odhaduje na 300 000 m3/s!!! Pro srovnání Vltava v roce 2002 měla v Praze jen kolem 5000 m3/s. Takže po erupci vulkánu pod ledovcem se najednou na Islandu objeví objemově největší řeka na světě:o Něco o vulkánu Katla a dalších místních sopkách najdete na: www.earthice.hi.is/page/ies_katla

Na fotce je několik kilometrů široké údolí s okrajem ledovce Mýrdalsjökull pod Katlou, které by v případě její erupce bylo úplně zaplaveno až do výšky 10-15 metrů!! Samozřejmě včetně místa kde na fotce stojím:) Měl jsem tu čest být vyfocen jedním z nejlepších fotografů ledovců a vulkánů na Islandu – Oddur Sigurdsson, v civilu geolog, glaciolog a vůbec zajímavý člověk.



Grímsvötn
Je vulkanicky aktivní oblast pod největším islandským ledovcem Vatnajökull, který pokrývá přibližně 8100 km2, asi 8 % plochy ostrova. Ročně se na povrchu tohoto ledovce usadí nová až 15 metrů silná vrstva sněhu, takže dochází k jeho rychlé obměně. K poslední erupci zde došlo v roce 1996 v oblasti pojmenované Gjálp, kde vznikla asi 6 km dlouhá prasklina pod 550-750 metrů silným ledovcem. Erupce byla hlavně subglaciální a vytvořila 150-500 metrů vysoký hřeben. Ale i přes pokrytí ledovcem se objevil několik kilometrů vysoký sloupec sopečného popela nad celou oblastí. Vlivem erupce samozřejmě došlo roztátí obrovského množství ledu (0,77 km3) a vytvoření ledovcových kotlíků. Roztátá voda odtekla do subglaciálního jezera v kaldeře Grímsvötn a zvýšila jeho hladinu o několik desítek metrů. Ano, i pod ledovcem může být jezero! Následný jökulhlaup měl odhadovaný odtok "jenom" kolem 45 000 m3/s a smetl část hlavní silnice č. 1 včetně 880 metrů dlouhého mostu.

Na fotce je okraj ledovce Vatnajökull s nejvyšším vrcholem na Islandu Öræfajökull (2110m), který je zároveň největší místním vulkánem!



Vestmannovy ostrovy
Ostrovy se nacházejí na boční linii hlavního Atlantického hřbetu, nicméně to rozhodně neznamená menší vulkanickou aktivitu. Na Vestmannových ostrovech došlo k velké erupci naposledy v roce 1973, kdy se na jednom ostrově přes noc objevil nový kráter a malá sopka téměř ve městě. Došlo k zasypání mnoha domů a části přístavu a to jak lávou, tak sopečným popelem. Jediné štěstí bylo, že foukal dost neobvyklý západní vítr, jinak by celé hlavní město ostrova skončilo zasypáno popelem. Nicméně islandská vláda noční asi 6 hodinovou evakuaci zvládla a asi 5000 obyvatel letecky a po moři dopravila do bezpečí. Jediným úrazem prý byl zlomený malíček jednoho děcka.

Surtsey
Ostrov Surtsey si jen tak vyrostl z moře v letech 1963-1967. Od té doby probíhá jeho kolonizace různými formami života. Nějaký ty lišejníky, mechy, trávy a pár vyšších rostlin. Rozvoj života se výrazně urychlil, když se na něm usídlila kolonie racků a počet druhů roste přibližně tempem jeden druh za rok! Jednou za rok na něj ještě vypustí skupinku vědců. Typická primární sukcese:)

Fotka - duch na skle:)



PS: Severně od ledovce Vatnajökull je aktuálně zaznamenaná zvýšená seismická aktivita obvykle předcházející erupcím, takže se možná dočkám i nějakého toho soptění:) Můžete se podívat jaké mám počasí a zemětřesení na stránkách: www.vedur.is

Ring Road No. 1

Místní zvířátka aneb Blízká Setkání Třetího Druhu.

24.10.

Po první islandské zkoušce se jdu ven provětrat a tentokrát vyrážím na důkladnou prohlídku koníků-poníků. Připadám si dost zvláštně, procházím se docela velkým stádem a vůbec netuším, jak jim můžu připadat. Je to trochu jako ze South Parku, všichni na mě koukají a mrkají očima bez jediného zvuku, teda občas z nich něco vypadne nebo vyteče nějaká ta provozní kapalina...Koníci-poníci jsou hodně zvědaví, dlouho si mě prohlížejí a dokonce přerušují i pastvu! Je to na místní poměry velké stádo mající všechny možné barvy od černé, hnědé, šedivé až po různě flekatózní. Navíc jsou takový masivní a vypadají spíš jako plyšový hračky:) Pokusy o komunikaci selhávají, jen si tak dál čumí bez odpovědi, ale alespoň si mě jdou blíž prohlídnout. Co je to za exota v té červené bundě v našem stádě?! Proč na nás tak blbě čumí?! Hey ty, nemáš mrkvičku?

Pak tu máme ovce. V dnešní době je jich tu něco přes 400 tisíc, každopádně víc než lidí. Dřív jich tu bývalo mnohem víc, v 80. letech skoro 1 milion! Ovce také byli a stále jsou jednou z nejvýznamnějších příčin eroze - sežerou totiž téměř všechno. Problém je v tom, že skopové je tu vůbec nejoblíbenější maso a navíc mají farmáři tradičně značný vliv. Celé islandské ovčí konání je samozřejmě bohatě dotováno z vládních zdrojů, stejně tak jako boj proti erozi:) Ovce a koně jsou většinou uzavřeny za ohradníky, kterých jsou tady tisíce kilometrů. Jeden vědec vtipně poznamenal, že není moc jasné, kdo je vlastně v ohradě, jestli ovce nebo lidi. Na hlavních silnicích jsou pásy z trubek přes které se ovce a koně neodváží, ale v autě to pěkně hvízdá, zvlášť když jedete rychle. Na vedlejších silnicích a hlavně cestách si občas vjezd do ohradníku musíte otevřít sami. Jinak se někdy stává, že se ovce dostanou ven z ohrady a spokojeně si s přitroublým výrazem bloumají kolem silnice, což pro řidiče rozhodně příjemný není. Naštěstí taková místa bývají většinou značena.

Teď tu máme pravé, nikoliv falešné soby!
Žijou jen na východě země a byli sem dovezeni kolem roku 1780 z horských oblastí Norska. Od té doby se tu samostatně vyvíjejí i přes značně tvrdší podmínky než měli ve své dávné domovině. Je jich tu kolem 3000 a ročně je vydáno několik set licencí na lov, ale kolik se jich skutečně uloví netuším. Viděli jsme s Alexboyem na východě ostrova paní Sobovou se Sobátkem kousek od silnice, kde si spokojeně přežvykovali to málo, co tam na skalách rostlo. Každopádně je to zvíře jako "kráva"!

Dále tady máme mnoho druhů ptáků a blíže neidentifikovatelných husích objektů. Sezónu vtipně fotogenických papuchalků jsem bohužel prošvihl, odletěli si žít na volný oceán v době, když jsem naopak na ostrov přiletěl. Různých hus a kachen je tu skutečně hodně. Kousek od školy stanuje skupina hus o kterých jsem se dozvěděl, že lítají z Grónska přes Island, kde tloustnou a část jich proto nedobrovolně přistává na Vánočním stole, zbytek letí až do Skotska. To se holky proletí.

Velryb by tu všude kolem v oceánu měla být hromada druhů, ale zatím jsem žádnou živou neviděl, jenom kostlivce:( Při cestě na sever nám možnost vyjet na moře a pozorovat je zhatilo počasí. Moje mezinárodní koordinátorka Tobba dokonce pracovala pro Keiko Foundation, které vypustilo kosatku Keiko, který hrál ve filmu Zachraňte Willyho, zpět do volné přírody! Pak sice někde v Norsku zaklepal ploutvema, ale to už byl v relativně pokročilém kosatčím věku. Island se nedávno opět rozhodl velryby nelovit. Místní moře je díky kontaktu části Golfského proudu se studenými arktickými proudy velmi bohaté na ryby. Island z toho velmi těží a je asi ze 60 % ekonomicky závislý na rybolovu. Nejčastěji tu v moři najdeme tresku, haddocka, platýze – souhrně "whitefish". Navíc jsou místní bohatá loviště blízko pobřeží, takže rybolov opravdu není problém. Člověk někdy žasne s čím vším se dá na oceán vyjet! V poslední době se nicméně musel rybolov omezit kvůli poklesu stavu hlavně tresek.

Jooo a je tu ještě něco málo polárních lišek.

Venku už třetí den zuří pravá islandská bouře tzn. strašně silný vítr s občas ještě silnějšími nárazy a horizontálním deštěm jako obvykle. Zákonnou manželku by člověk ven nevyhnal a o psu nemluvě:) Koníci-poníci a ovce jsou samozřejmě venku bez jakéhokoliv úkrytu! No, museli si za těch 11 století zvyknout. V takovém počasí se ovce staví zásadně zadkem proti větru, protože jim pak nefouká na hlavu, kterou mají tím pádem schovanou v aerodynamické kapse. Dokonce to tu ve svém volném čase zkoumal jeden známý britský odborník na aerodynamiku, když tady studoval větrnou erozi v místních pouštích. Koníci-poníci to dělají podobně. Takové výzkumy už mi ale trochu připomínají vědce co zkoumají, proč si datel nevyklepe mozek z hlavy:)))

Paní Sobová se "Sobátkem"!

Právě se stalo v Hvanneyri

16.10.

Poslední dobou mám takový pocit, že jsem na nějakém jiném ostrově než na Icelandu – ledové zemi. Pod mým oknem se v trávě objevilo jezírko, které mi svou aktuální velikostí signalizuje množství spadlé vody. Stále jen prší a prší a k tomu je tady docela teplo, pořád mezi 5-10 °C. Už se nemůžu dočkat sněhu, který je zatím jen na vrcholcích hor nad Hvanneyri, ale ty mají k 800 metrům.

Vzhledem k tomu, že je stále teplo, tak jsem se rozhodl vyrazit si na nejbližší pláž! K oceánu ve fjordu to mám jenom pár set metrů, ale protože se cesta strašně klikatí, tak na kamenitou pláž je to asi kilometr. Beru si čepici a rukavice, protože fouká jako obvykle ledový vítr od ledovce a rázně vyrážím k pláži. Je odliv, a tím pádem převažuje voda z ledovcové řeky se siltem, takže koupání rozhodně není žádná sláva:) Po chvilce házení bahňáků (něco jako žabky, ale do bahna) usuzuji, že jsem již dostatečně vychlazen a vracím se zpět do školy. Cestou z pláže začíná konečně lehce sněžit a potkávám jezdce na konících-ponících. Koníku-poníků tady vidíte vždycky víc než jezdců, protože když se unaví ten na kterém jezdec aktuálně jede, tak si jednoduše přesedne na dalšího, kterého vede sebou a tak pořád dokola. Na delší trasy jich mají víc, třeba 2-3 koníky-poníky na jednoho jezdce. Takže jezdit na Islandu na koni znamená mít celé stádo koníků-poníků:) To už je, ale docela luxusní záležitost.

Ach ta globalizace a svoboda, učím se na Islandu na zkoušku z v Anglii vydané a samozřejmě anglicky psané knihy od amerického autora, hraje mi k tomu francouzská hudba na notebooku sice americké značky, ale kompletně vyrobeného v Číně, ochutnávám švýcarskou čokoládu vyrobenou ve Francii a konečně usrkávám irskou whiskey zaplať pánbůh vyrobenou v Irsku! A ještě k tomu všemu píšu česky tenhle blog, který je registrovaný kdoví kde.....:) Ale co, hlavně, že máme možnost volby!


PS: Dneska konečně mrzlo, což se pozná tak, že islandské děti nepobíhají venku jenom v tričku, ale v mikině!

Objeli jsme celý Island!

10.10.

Na cestu kolem celého ostrova jsme se konečně vydali v pátek odpoledne. Cestu máme naplánovanou po silnici No. 1 přímo na sever až do rybářského městečka Husavík, který leží už jen kousek pod polárním kruhem. Alex stále tvrdí, že ho musel pojmenovat nějaký Čech a že někde musí být i Slepicvík:)! V Husavíku jsme chtěli jít druhý den ráno na projížďku po zálivu s pozorováním velryb. K vidění tam totiž bývá spousta druhů včetně kosatek a plejtváka obrovského! Celou cestu do Husavíku prší a hlavně na šotolině je déšť dost nepříjemný, navíc si uděláme ještě malou zajížďku kolem fjordů, ale moc z nich přes mlhu a déšť není vidět. Jedinou zajímavou věcí je jednosměrný asi 3 km dlouhý tunel ve skále nad mořem, ve kterém jsou vykutaná místa na vyhnutí s protijedoucími auty! No, náklaďák bych tam potkat nechtěl, protože by to znamenalo couvat několik set metrů k nejbližšímu rozšířenému místu. Dokonce tady někde na severu staví tuneláři z Metrostavu tunel a kus silnice. No mám s touhle firmou osobní zkušenost a jestli se chovají a tunelují jako v ČR, tak se Island pěkně prohne! Cestou projíždíme přes Akureyri, druhé největší islandské město a centrum severu, které má letištní dráhu na násepu přímo uprostřed fjordu! Jedeme už potmě, takže toho už moc nevidíme, ale bude vypadat podobně jako ostatní města tady. Takže klasické skandinávské domečky občas pobité vlnitým plechem a zbytek účelný beton podobný našim socialistickým stavbám. Prostě hnus. Jediné domy, které tady opravdu stojí za to, jsou rekreační chaty a sruby, ty jsou alespoň ze dřeva a vypadají moooc pěkně.

Po strastiplných asi 500 km konečně dorážíme do Husavíku, kde se ubytujeme v dřevěných chatkách. To už se schyluje k pořádné sněhové bouři, která nakonec zuří celou noc a většinu následujícího dne. Ráno při pohledu na lehce zasněžené okolí bičované naprosto příšerným větrem opouštíme myšlenku vydat se na moře a vydáváme se na jih. Stejně v přístavu nikdo není. Jooo a podle předpovědi mělo jen lehce pršet a žádný vítr být neměl. V Husavíku dokonce nešel ani proud, takže ani do velrybího muzea se nepodíváme.
Cesta na jih je skutečně pěkně vzrušující. Ze začátku jsme si mysleli, že sněhové bouři jsme ujeli a že zuří jenom na pobřeží. Po asi 50 km jízdy a vystoupání na náhorní planinu se ale objeví znovu v podobě skutečného sněhového a hlavně větrného pekla. Silnice se změní v bílou klouzačku a na půjčeném autě ještě k tomu s automatickou převodovkou začíná rallye letní gumy! Někde u jezera Mývatn dostávám smyk a kloužeme napříč silnicí jako na sáňkách, naštěstí dokážu díky ABS a kroucení volantem zůstat na silnici, ufff! Dál už cesta pokračuje velmi pomalu, začíná foukat velmi silný vítr a sotva vidíme od jednoho oranžového patníku k druhému, které jsou tady mimochodem mnohem blíž u sebe než na kontinentu. Teď už vím proč! Občas zkouším brzdou klouzavost silnice a několikrát musíme úplně zastavit, protože nevidíme na krok. Alex mi kontroluje vzdálenost od pravé krajnice a hlásí mi kam mám jet, abych jel alespoň trochu rovně a nezahučeli jsme do příkopu. Zastavujeme abychom se podívali po čem vlastně jedeme a ke svému zděšení zjištuju, že na silnici je jen uježděná vrstva ledu posypaná sněhem. Chodit se na tom moc nedá, spíš je to na brusle, jak se na tom mohlo udrželo auto s letníma gumama nechápu doteď... Nakonec těch kritických asi 100 km překonáváme v pořádku, ale občas bylo i 20 km/hod moc vysoká rychlost. Cestou nás míjela asi jen 4 auta.

Další krátkou tankovací a hlavně obědovou zastávkou na cestě je malé městečko Egilsstadir na severovýchodě země. Pak už se vydáváme dál na jih a šotolinovou cestou přes průsmyk, opět po dlouhé době vidíme oceán a s radostí k němu klesáme. Tam už cesta ubíhá velmi rychle a vine se na pobřeží kolem několika fjordů. V jednom z nich je jako jediná civilizace loď, plovoucí lososí farma a kousek dál se nám u silnice předvádí v klidu přežvykující paní Sobová s malým Sobíkem! Alex si řízení vysloveně užívá a už mu ani nevadí, že nemůže řadit:) Poté je několik kilometrů hlavní silnice No. 1 vyhrabáno ve stále aktivním kamenito-písečném sesuvu přímo nad oceánem! Kdybych to neviděl na vlastní oči, nikdy bych nevěřil, že je něco takového možné. Druhý den cestování zakončujeme v rybářském městečku Höfn, kde nacházíme azyl v docela pěkném penzionu.
Ráno si procházíme přístav a vyrážíme dál na jih podél největšího evropského ledovce Vatnajökull. Párkrát zastavíme, zvlášť zastávka u nádherné ledovcové laguny Jökulsárlón stojí za to. Výběžek ledovce tam vyhloubil 190 m hlubokou lagunu kousek od pobřeží, která je navíc plná plovoucích úlomků ledovce. Naprostá nádhera a ještě k tomu není laguna tichá, ale stále se ozývají tlumené, duté zvuky praskajícího a žbluňkajícího ledu:) Potom na chvilku zastavujeme u malých, téměř kapesních sopek o průměru několika desítek centimetrů až po kužely kolem 10 metrů! Následuje několik set docela nudných kilometrů skrz islandské pouště a lávová pole úplnou rovinou na pobřeží mezi oceánem a ledovci.
Konečně si spravujeme chuť asi 10 km horským výjezdem k ledovci Mýrdalsjökull, který skrývá obrovskou asi 10 x 14 km kalderu velice aktivní sopky Katla. Ale jinak je to ideální místo na vysokohorskou procházku s výhledem na oceán:)

No a nakonec už nám zbývalo vyrazit asi 50 km do vnitrozemí k sopce Hekla. Počasí bylo stále super a my měli docela dost času, takže jsme si udělali i lehce terénní výlet spojený s piknikem a výhledem právě na tuto nejaktivnější evropskou sopku. Každých asi 10 let dojde k nějaké té erupci, naposled lehce soptila v roce 2000. Pak už jsme to stočili přímo do Reykjavíku a do základního tábora, školy ve Hvanneyri.
Jinak Islanďani jsou velice slušní řidiči a když je už chcete předjet, tak vám bliknou pravým blinkrem, že můžete a dělají to dokonce i řidiči kamionů.


PS: Nemyslete si, že se jen tak flákám a cestuju kolem Islandu! Minulý týden jsem kromě cestování a hromady úkolů vyrazil i s Alexem sázet stromky v okolí školy. Sázelo dost studentů, učitelů a dokonce i rektor s náma pobíhal po úplně promáčené louce, která by nepochybně v ČR byla označena jako bažina. Hrál nám k tomu kanadský učitel na dudy a cítil jsem se jako někde ve Skotsku. Nikdy bych nevěřil, jaká může být sázení stromků zábava, teda než přišla lehká islandská bouře a zahnala nás všechny do školy. Jooo, Goretexový boty jsou super věc, ale nesmí vám tam voda natéct vrchem:)

Přijel mě navštívit Alexboy!

1.10.


Podle očekávání se zjevil na jediném mezinárodním letišti v Keflavíku. Pro mě to znamenalo s předstihem zajistit pronájem auta a další drobnosti ohledně jeho pobytu. Tobba nám zařídila pronájem auta přes školu, která by měla mít velkou slevu. Měl jsem dohodnuto, že si auto vyzvednu v Borgarnes a pojedu Alexboye vyzvednout na letiště. Když jsem došel k autu, tak jsem s úžasem zjistil, že má automatickou převodovku! Předtím jsem s takto vybaveným autem jel jenom jednou a ještě k tomu jen pár kilometrů. Tentokrát jsem měl s tímto automatickým „udělátorem“ dojet až do 120 km vzdáleného Keflavíku a zpátky. Zeptal jsem se, jak se hýbe tou divnou pákou, když chcete jet dopředu nebo dozadu a po pokusném obkroužení parkoviště vyrazil směr letiště. Cesta ubíhala rychle, jen jsem prvních asi 5O km neustále šlapal levou nohou po podlaze a pravou rukou téměř až úchylně ošahával tu podivnou páku s čudlíkem, co vypadá spíš jako výhybka nebo páka plynu v letadle:)

S Alexboyem jsme se vrátili přímo do školy a hned naplánovali výlety na víkend. V sobotu jsme jezdili jen tak po okolních fjordech a udělali si pěší výlet ve svěžím lehkém dešti ke Glymuru, což je nejvyšší vodopád na Islandu. Fakt nádherná krajina a pustina. Samotný vodopád je ale skryt v obrovské skalní průrvě. Nicméně je v okolí hromada dalších, takže si rozhodně vody užijete! V neděli jsme vyrazili na dlouhou cestu k ledovci Snaefelljökull a postupně projeli skoro celý poloostrov na kterém se tato sopka a vrcholový ledovec nachází. Ze začátku to byla nádherná asfaltová cesta, která se však během zkratko-cesty přes průsmyk k rybářské vesnici Olafsvíku, změnila v šotolinu. Skutečně silný řidičský zážitek, ale to nejlepší nás teprve čekalo! Cestou zpátky kolem dokola vlastní sopky a ledovce jsme konečně narazili na to, co jsme hledali, a to horskou cestu k vlastnímu ledovci. Cesta se vinula asi 7 km až těsně pod ledovec a měnila se z kamenité lávové až po cestu složenou pouze a jenom z kompaktního sopečného popela-pumice. Sklon byl místy dost neuvěřitelný, nicméně naše pronajaté „automatické přibližovadlo“ ho zvládlo překvapivě bez problémů. Občas jsem měl pocit, že jedeme do nebe, jindy zase při pohledu do černých sopečných propastí spíš do pekla. Přemýšlel jsem, jaký osud by nás čekal v případě sopečné erupce a dospěl jsem k poněkud překvapivému závěru, že bychom se pravděpodobně utopili v obrovské mase vody z ledovce! Člověk by normálně očekával něco jako usmažení za živa, zasypání popelem nebo ukamenování lávou, ale tohle?! To je zkrátka Island a většina věcí tady prostě funguje jinak, než jak obvykle předpokládáte. Za ty 3 dny jsme najeli něco kolem 800 km a i z tohoto čísla si můžete udělat jistý obrázek o odlišnosti od kontinentální Evropy. Všechno je tu kromě jiného strašně daleko:)